VÝCHOVA CHARAKTERU V ČESKÉM VZDĚLÁVÁNÍ

2. Výchova charakteru v současném vzdělávání 2.1 Character education v mezinárodním kontextu Výchova charakteru (character education) představuje pedagogický směr, který se v posledních desetiletích výrazně rozvíjí zejména v anglo saském prostředí. Navazuje na aristotelskou etiku ctností a zdůrazňuje vý znam dlouhodobé kultivace charakterových kvalit, morální identity a schop nosti odpovědně žít ve vztahu k druhým lidem (Kristjánsson, 2015). Rostoucí zájem o výchovu charakteru souvisí nejen s otázkami morální výchovy, ale také s aktuálními společenskými výzvami, jako jsou oslabo vání mezilidských vztahů, nárůst psychických obtíží dětí a mladých lidí, polarizace společnosti nebo tlak na výkon a individualismus. Výchova charakteru se postupně stala součástí vzdělávacích diskusí nejen ve Velké Británii a Spojených státech, ale také v dalších evropských zemích. Dnes již není chápána pouze jako prevence problémového chování nebo oblast morální výchovy, ale jako širší pedagogický přístup orientovaný na podporu lidského rozvoje a kvalitních mezilidských vztahů. Rozvoj výchovy charakteru souvisí také s kritikou reduktivního pojetí vzdělávání orientovaného především na výkon, standardizaci a měřitelné výsledky. V českém prostředí se diskuse o výchově charakteru propojují také s od kazem Jana Amose Komenského, který chápal vzdělávání jako formování člověka v jeho morální, vztahové a duchovní dimenzi. Komenského pojetí školy jako „dílny lidskosti“ rezonuje s důrazem na vztahovost, mravní roz voj a kultivaci lidství. Interpretace jeho díla současně zdůrazňují význam příkladu, vztahů a každodenní zkušenosti ve formování charakteru (Hábl, 2020). V českém vzdělávacím prostředí dosud neexistuje jednotné terminologic ké uchopení pojmu character education. Hábl a Hábl (2025) upozorňují, že pojem „výchova charakteru“ nelze redukovat pouze na jednu z dílčích „výchov s přívlastkem“, ale že představuje širší pedagogický rámec zahrnu jící rozvoj morálních ctností, vztahovosti a charakterových kvalit člověka. Autoři zároveň zdůrazňují, že v českém prostředí je vhodnější používat pojem „výchova charakteru“ než „charakterová výchova“, protože nejde o izolovanou oblast vzdělávání, ale o celostní koncept prostupující růz nými oblastmi výchovy a vzdělávání.

21