ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

3. Podoby a proměny nemo tenetur v právním řádu České republiky Česká republika, pravděpodobně i v reakci na doby nesvobody, kterými za dobu své historie prošla, v nichž nedemokratické režimy jako běžný prostředek represivního aparátu používaly metody v základu nepodobné středověkým nástrojům inkvizičního procesu, má zásadu nemo tenetur výslovně zakotvenu na ústavní úrovni. Konkrétně dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod 21 „Každý má právo odepřít výpověď, jestli- že by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ a dále dle čl. 40 LZPS, který je vůči čl. 37 speciální úpravou: „Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.“ Snahu nepřipustit pochybnost stran platnosti zásady a tedy i částečnou snahu vy- pořádání se z dobou nesvobody lze spatřovat také v tom, že zásada nemo tenetur je zopakována napříč procesními předpisy. Nalezneme jí jak v ust. § 100 a § 101 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, tak v ust. § 126 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále také v ust. § 54 a 55 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ust. § 82 záko- na č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a například i v ust. § 96 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Z obecných procesních předpisů není výslovně zmíněna pouze v zákoně č. 255/2012 Sb., o kontrole. S ohledem na po- vahu předpisu, který se opírá o subsidiaritu správního řádu, to však není překvapující a v žádném případě to neznamená, že by se v rámci státní kontroly princip nemo tene- tur neuplatnil. Naopak, na základě ust. § 28 kontrolního řádu a skutečnosti, že nelze vyloučit navazujíc správní řízení trestní, či trestní řízení, se ust. § 54 a § 55 správního řádu použijí i zde (v podrobnostech viz níže). Slovní vyjádření zásady jak na úrovni ústavního pořádku, tak na úrovni jedno- duchého práva v odkazovaných zákonných předpisech nabízí závěr, že se jedná pouze o možnost odmítnout vypovídat. V této podobě (právo odmítnout vypovídat), jak plyne ze shora přiblíženého historického vývoje, došlo k renesanci zásady nemo tenetur . Nemo tenetur však nemá neměnnou podobu. Prochází postupným vývojem. Ten je vedle již přiblížené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU zřetelný mj. i z rozhodovací praxe zdejšího Ústavního soudu. Není to však jen judikatura, která určuje směr a míru uplatnění zásady. Také někte- ré akty zákonodárné moci z poslední doby vedou k zamyšlení, zda není nemo tenetur opět (alespoň v některých oblastech) na cestě do zapomnění. Z hlediska vývoje zásady se ve vztahu k předmětu zkoumání v rámci projektu, v němž je zpracována tato publikace, nabízí několik otázek: 1) jaká je šíře možného odmítnutí součinnosti? 2) uplatňuje se zásada nemo tenetur i ve vztahu k právnickým osobám a pokud ano, jakým způsobem?

21 Dále jen LZPS .

20