ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

bě blízké, neboť pojistitel není státním orgánem, navíc důvodnost neposkytnutí informa- cí je třeba posuzovat pouze ve vztahu k pojistiteli. Pojištěný není nucen, aby vypovídal v trestním či správním řízení. Odmítnutí splnění povinností dle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., je tak nedůvodné. V souladu s ust. § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., je pojištěný povinen bez zbytečné- ho odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, přičemž podle ust. § 10 odst. 1 písm. e) cit. zákona má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že po- jištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1, 2 a 3 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3. Odmítnutí uvede- ní skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, s odvoláním se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká dle čl. 37 odst. 1 Listiny, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu škodné události (včetně toho, kdo řídil vozidlo), musí nést sám pojištěný. Zásada rovnosti smluvních stran vylučuje, aby jedna ze smluvních stran byla privilegována tím, že nesplnění její smluvní informační povinnosti jí bude tolerováno s odkazem na princip nemo tenetur; takový postup by vedl ke znevýhod- nění druhé smluvní strany. “ Závěry Ústavního soudu ve vztahu k předmětné otázce lze shrnout také tak, že roz- hodujícím momentem je v tomto případě odlišný charakter civilního a trestního, resp. přestupkového řízení. V základu trestního (a přestupkového) řízení, resp. správního řízení trestního stojí zásady oficiality, zákonnosti a materiální pravdy; v případě trestní- ho řízení se ještě přidává akuzační princip. Jinak řečeno, je povinností zástupců veřejné moci svou aktivitou v rámci zákonných mezí usvědčit obviněného/obžalovaného. Jeho vina (přičitatelnost skutku této osobě) musí být prokázána v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nepodaří-li se to, platí zásada in dubio pro reo. Kdežto civilní proces je ovládán zásadou dispoziční. Úspěch či neúspěch účastníka je zásadně odvislý od jeho aktivity. Závisí na jeho schopnosti a ochotě tvrdit a prokazovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Obava tvrdit a prokazovat kvůli riziku trestního stíhání může vést k neúspěchu v civilním sporu. To je však svobodná volba účastníka řízení, v jejímž důsledku nemůže být krácen druhý z účastníků. 3.4 Další související otázky Z hlediska předmětu zkoumání projektu, v němž byla zpracována předkládaná publikace, se dále nabízí poukázat dále na tyto judikaturou řešené aspekty a otázky spojené se zásadou nemo tenetur : – Míra součinnosti a poučení o možnosti odmítnout součinnost. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 4 As 143/2013 mj. uvedl: „Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že městský soud nesprávně a nedostatečně posoudil námitku absence jeho poučení před

31