ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

může usvědčit. Bylo by v rozporu s právem neobviňovat sám sebe (své osoby blízké), pokud by pod sankcí pořádkové pokuty měla tato osoba být „donucena mluvit“ . 26 Z hlediska míry možného odmítnutí součinnosti je také třeba rozlišovat mezi ob- viněným a jinou osobou, konkrétně svědkem. Svědek má povinnost vypovídat pravdu. Nemusí vypovídat, pokud by si způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Obviněný nemusí vypovídat vůbec, resp. může vypovídat i nepravdivě. Svědek nemůže odmítnout výpověď en block , nýbrž pouze ke konkrétní otázce, přičemž by měl ještě (při zachování zásady nemo tenetur ) sdělit důvody, z nichž lze posoudit postup svědka a rozhodnout o jeho oprávněnosti. V rámci praxe dlouhodobě problematická se zdá styčná plocha mezi kontrolou a správním trestáním. Z pohledu teorie a původního smyslu zákona nemá kontrola primárně sloužit ke sběru podkladů pro navazující správní řízení, v němž bude uloženo opatření k ná- pravě či sankce. Slovy důvodové zprávy ke kontrolnímu řádu: 27 „Pojem „kontrola“ je zde obecně definován tak, aby zahrnoval jakoukoli kontrolní činnost, jejímž předmětem je zkoumání skutečného stavu a jeho porovnání se stavem žádoucím, jenž je vymezen stanovením pří- slušných povinností. Jelikož se jedná o výkon veřejné moci, lze v rámci předmětné kontroly posuzovat toliko plnění povinností stanovených zákonem, případně na základě zákona, nikoli však již další skutečnosti. Stejně tak není součástí procesu kontroly ve smyslu tohoto zákona náprava zjištěných chyb a nedostatků, popř. ukládání sankcí souvisejících s těmito zjištěními. Ačkoli náprava zjištěných chyb a nedostatků je v obecné rovině účelem kontroly, předmětem, resp. cílem procesu kontroly je toliko zjištění aktuálního stavu a jeho porovnání se stavem žádoucím, zatímco realizace následných opatření (tedy nikoli ověřování plnění povinností, nýbrž již vynucení jejich plnění) je realizována v jiných procesních režimech, nejčastěji v režimu správního řádu.“ 28 Obdobně se vyjádřil také Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 9 Afs 33/2011: „Kontrolou se rozumí postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje a eventuelně posuzuje pl- nění povinností adresáty veřejné správy … Kontrola je svou povahou procesem kontrolním, nikoliv rozhodovacím, jedná se o formalizovaný proces opatřování důkazů.“ Pravděpodobně i v návaznosti na toto pojmové a účelové vymezení kontrolní řád oproti předchozímu zákonu o státní kontrole explicitně v žádné podobě nezmiňuje zásadu nemo tenetur . Naopak výslovně v ust. § 8 zakládá oprávnění kontrolujícího požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly 26 K tomuto srov. např. Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 671/05. 27 Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna. 6. volební období. tisk č. 575/0. 28 Shodně též Stanovisko odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra č. 3/2018 ze dne 10. října 2018 – Kontrola jako postup před zahájením správního řízení.

36

Made with FlippingBook flipbook maker