ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Pro ostatní případy, mj. i v návaznosti na ust. § 81 zákona č. 250/2016 Sb., 31 resp. ust. § 51 s.ř. 32 ve spojení s ust. § 150 s.ř., 33 je třeba připustit uplatnění zásady nemo tenetur ve shodném rozsahu, jako v přestupkovém řízení, resp. řízení o správním deliktu, včetně nezbytného souvisejícího poučení o příslušných právech dotčené osoby. O právu odepřít výpověď (aktivní součinnost) musí být dotčená osoba poučena zásadně v dostatečném předstihu. Nedostatečné poučení, v jehož důsledku bude poskytnut (i bez užití pohrůžky donucení, nebo přímo za použití docení – pořádková pokuta) důkazní prostředek usvědčující osobu poskytující součinnost, které právo odepřít výpověď (ak- tivní součinnost) svědčilo, je závažnou procesní vadu (k tomuto srov. např. Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 89/04.). Vynucený důkazní prostředek nemůže být použit 34 Odkázat lze v této souvislosti na výstižné stanovisko odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra č. 3/2018 ze dne 10. října 2018 – Kontrola jako postup před zahájením správního řízení, kde se uvádí „dle našeho názoru zákaz sebeob- viňování musí platit i v rámci kontroly (byť je otázka v jakém rozsahu), a to již s ohledem na jeho ústavní zakotvení. Podobně máme za to, že ačkoliv to stávající kontrolní řád výslovně nestanoví, musí i při kontrole platit ochrana utajovaných informací (a ochrana povinnosti mlčenlivosti), neboť obecný procesní předpis „ne- ruší“ hmotné právo. Je tedy možno shrnout, že v rámci kontroly nemůže správní orgán zjišťovat od kontrolované osoby (pozdějšího účastníka řízení) skutečnosti, které by v nava- zujících procesních postupech (postup před zahájením správního řízení a správní řízení) od účastníka řízení zjišťovat nemohl, protože tomu brání procesní ustano- vení správního řádu nebo zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.“ 31 Ut. § 81 zákona č. 250/2016 Sb.: „ V řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku“ Jedná se přitom o změnu oproti dřívější právní úpravě – viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 As 167/2014. Pro přestupkové pro přestupkové řízení přitom platí analogicky úprava v zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a občanském soudním řádu, ve spojení s právní úpravou hmotného práva upravující zastupování/jednání za právnickou osobu, jde-li o výslech statutárního zástupce. Stejné platí ve vztahu k otázce nucení k sebeobviňování zástupců právnické osoby. Pokud by se dostaly zájmy osoby, která má být vyslýchána jako statutární zástupce právnické osoby, do konfliktu s jejími osobními zájmy (nebezpe- čí stíhání by zde bylo pro obě osoby), ustanoví se právnické osobě opatrovník. 32 Ust. § 51 odst. 4 s.ř.: „ V řízení navazujícím na výkon kontroly, ve kterém je účastníkem řízení kontrolovaná osoba, není třeba provádět protokolem o kontrole, který je podkladem rozhodnutí o přestupku, dokazování.“ 33 Ust. § 150 odst. 2 s.ř.: „ V řízení o vydání příkazu může být jediným podkladem kontrolní protokol pořízený podle zvláštního zákona týmž správním orgánem, který je věcně a místně příslušný ke správnímu řízení na- vazujícímu na kontrolní zjišťování, pokud protokol pořizoval ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou, a pokud se kontrolovaný seznámil s obsahem protokolu nebo byl k seznámení se s obsahem protokolu řádně vyzván, popřípadě pokud byly v souladu se zákonem vyřízeny námitky kontrolovaného proti obsahu protokolu a pokud o obsahu protokolu nejsou pochybnosti ani z jiného důvodu.“ 34 K tomuto srov. dále např. i rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci 7 Tz 85/65 a Púry, F. in Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. Vydání. Praha : C.H. Beck 2005, s. 814 a násl

38