ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

b) Zákaz donucení k sebeobviňování I zásada zákazu donucení k sebeobviňování podléhá poměřování přiměřenosti ve vztahu k zainteresovaným zájmům či objektům ochrany. Nejvyšší správní soud i krajské soudy ohledně zásady zákazu donucení k sebeobvi- ňování široce judikují zejména s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v souvislosti s právem na spra- vedlivý proces 6 podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7 Zákonitě se nabízí i judikování v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu České republiky. Vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu shrnuje právě Holländer. 8 Spory o vý- klad této zásady u Ústavního soudu spočívaly zejména v tom, co je jejím samotným obsahem a zda ji lze vykládat extenzivně jako absolutní 9 , či naopak restriktivně, popř. která kritéria jsou rozhodujícím měřítkem omezení jejího rozsahu. V judikatuře Nejvyššího správního soudu se tyto rozpory neobjevily. Rozkolísanou rozhodovací praxi následně sjednotilo stanovisko pléna Ústavního soudu, 10 v souladu s nímž správní soudy rozhodují. Judikatura Nejvyššího správního soudu pouze nad rámec vyslovuje některé specifické závěry ve vztahu ke správnímu trestání. Základní kostru zásady nemo tenetur v dosavadní judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu lze shrnout v zásadě v následujících bodech. i) Zásada práva veřejného Zaprvé Ústavní soud ve své judikatuře vyjasnil, že zásada zákazu donucení k sebe- obviňování se uplatní v trestním, ale i správním či přestupkovém řízení. 11 Ani podle judikatury Nejvyššího správního soudu není o aplikovatelnosti této zá- sady ve správním trestání pochyb. 12 Nejenže ji lze dovodit obecně z práva na spraved- livý proces, 13 svou oporu má přímo i ve správním řádu, 14 který se aplikuje subsidiárně 6 Článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Sdělení č. 209/1992 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 7 Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 10 1989, Orkem v. Komise (374/87, Recueil); Rozsudek Tribunálu ze dne 20. 2. 2001, Mannesmannröhren-Werke AG v. Komise (T-112/98), Rozsudky ESLP „ Funke proti Francii “, „ Martinen proti Finsku “, „ Chambaz proti Švýcarsku “ a „ Bykov proti Rusku “, „ Saunders proti Velké Británii “ 8 Pavel Holländer (n 1). 9 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. 2. 2006; Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 655/06 ze dne 23. 5. 2007. 10 Stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 publ. pod č. 439/2010 Sb. 11 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12. 12 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, čj. 30 Af 73/2014 – 184 13 Článek 37 Listiny základních práv a svobod. 14 § 51 odst. 1, § 53 odst. 1 a 2, § 54 odst. 1 a 2, a § 55 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).

44