ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

argumentovat zásadou zákazu sebeobviňování za účelem znemožnění jejich dalšího použití proti obviněnému v trestním řízení. 5. Závěr Nejvyšší soud interpretuje zásadu zákazu donucování k sebeobviňování v drti- vé většině případů v souvislosti se spácháním trestné činnosti, přičemž jeho hlavní pozornost je věnována zejména limitům této zásady. Při posuzování tohoto principu Nejvyšší soud vychází z judikatury Ústavního soudu, kterou velmi často ve svých roz- sudcích cituje, čímž je zajišťováno jednotné a kontinuální pojetí dané zásady. Kromě mezí zásady nemo tenetur se Nejvyšší soud zabývá ve svých rozhodnutích i specifickými případy, mezi které patří například uplatnění této zásady ve vztahu k trest- nému činu křivé výpovědi a dobrovolnému vydání důkazu, jenž byl následně použit vůči samotnému obviněnému. Jak je uvedeno výše v příspěvku, Nejvyšší soud v první ze zmiňovaných situací konstatoval, že osoba vypovídající o svém jednání, jež je pro- tiprávní, může uvádět nepravdu či zamlčet jisté skutečnosti, které by vedly, či mohly vést, k zahájení trestního stíhání vůči ní či by představovaly důkaz proti ní v rámci již probíhajícího trestního řízení. Zásada zákazu sebeobviňování se proto neomezuje pou- ze na možnost odepřít výpověď jako takovou, ale zahrnuje v sobě možnost pachatele vypovídat nepravdu, aniž by mohl být stíhán za trestný čin křivé výpovědi. Uvedené se aplikuje jak na osobu v postavení obviněného, tak na osobu v postavení svědka. V druhém z komentovaných případů se naopak Nejvyšší soud přiklonil na stranu orgánů činných v trestním řízení, kdy nepřijal argument obviněného, že jím dobrovol- ně poskytnuté dokumenty, záznamy či informace nelze použít jako důkazy proti němu samotnému. Ačkoli právo na obhajobu je jedno z esenciálních práv obviněného, nelze se však jeho výkonem dopustit dalšího trestného činu. Takové jednání má být potres- táno v souladu s Trestním zákoníkem, neboť dle názoru Nejvyššího soudu uvedeného v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 937/2011 ze dne 24. 08. 2011 vyvíjí v daném případě sám obviněný aktivní činnost vykazující znaky trestního činu, pro který je stíhán, a tudíž tak pokračuje v trestné činnosti. Rozdíl oproti výše zmiňovanému trestnému činu křivé výpovědi, za který pachatel nemůže být stíhán, pokud se vyjadřuje ke svému protiprávnímu jednání, pak spočívá v tom, že v uvedeném případě je pachatel pouze pasivním subjektem, jenž pouze trvá na své výpovědi. Na základě provedených rešerší lze na závěr shrnout, že judikatura Nejvyššího sou- du v otázce použití zásady zákazu donucování k sebeobviňování není nikterak rozsáhlá, přičemž se zaměřuje pouze na několik stěžejních témat, jež rozebírá tento příspěvek výše.

72