SLP 02 (2013)

níku. Pracovněprávní vztah by v takovém případě nevznikl. Český zákonodárce tutéž úpravu zachoval též v novém českém zákoníku práce, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007. Aplikaci ust. § 39 občanského zákoníku předvídal zákonodárce jednak v ust. § 18 ZP v původní redakci, jednak ust. § 20 ZP stíhalo rozpor právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovněprávního vztahu se zákonem (a pouze tento případ) absolutní ne- platností. 1274 S účinností od 14. 4. 2008 však do této úpravy zasáhl spor o ústavnost úpravy relativní neplatnosti v individuálním a kolektivním pracovním právu. K roz- sáhlé aplikaci principu relativní neplatnosti v pracovněprávních vztazích a jeho údajné neústavnosti Ústavní soud poznamenal, že nelze v použití jednoho či druhého způ- sobu neplatnosti právních úkonů, popřípadě v kombinaci obou, spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, či ústavních principů vůbec. 1275 I když připustil, že řešení zakotvené v ust. § 20 ZP je neobvyklé, nálezem úpravu neplatnosti v ZP postavil zcela na koncepci relativní neplatnosti. Rozhodl totiž o vypuštění též té části věty předmětného ustanovení, která ukládala v případě rozporu pracovní smlou- vy, jmenování, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti se zákonem o zaměstnanosti použít neplatnost absolutní. Dle Ústavního soudu totiž: „… nepři- spívá k právní a sociální jistotě účastníků základních pracovněprávních vztahů, jestliže některé právní úkony (pracovní smlouvy, jmenování, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce) jsou z obecné úpravy vyňaty a jejich neplatnost je řešena formou neplat- nosti absolutní. ... uplatnění absolutní neplatnosti právních úkonů směřujících ke vzniku základních pracovněprávních vztahů by ve svém důsledku znamenalo aprobaci existence tzv. faktických pracovních vztahů, protože absolutně neplatný právní úkon nemůže platný právní vztah založit.“ Z této argumentace je zřejmé, že sjednání pracovní smlouvy s cizincem bez před- chozího povolení ke vstupu na český pracovní trh (pracovního povolení, zelné karty či modré karty) nebo vůbec k pobytu na území České republiky bylo od 14. 4. 2008 sjednáním relativně neplatného právního úkonu. V souladu s ust. § 20 ZP v redakci do 31. 12. 2011 platilo, že právní úkon se tak považoval za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Dovolání se neplatnosti právního úkonu bylo tedy výlučně v dispozici smluvních stran. Neplatnosti se však nemohl dovolat ten, kdo ji sám způsobil (ust. § 20 ZP v redakci do 31. 12. 2011). Důvodem neplatnosti právního úkonu by v našem případě byla právní nedovolenost daného úkonu, protože ten svým předmětem (obsahem) nebo účelem odporoval zákonu o za- městnanosti. Neplatnosti právního úkonu se mohla dovolat kterákoliv ze smluvních stran, nicméně neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci (cizinci) na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (např. uvedením zaměstnavatele omyl ne-

1274 Odhlížíme přitom od zjevně nepřesné dikce § 20 ZP část první věty za středníkem, která zněla: „… právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr.“ 1275 Viz bod 226 nálezu ÚS publikovaného pod č. 116/2008 Sb.

244