SLP 09 (2015)

by znamenalo tolerovat zločiny, které přece právo z povahy věci nemůže chránit, má-li být právem. Také by to znamenalo ignorovat tendenci k prosazení individuální trestní odpovědnosti na mezinárodní úrovni. 19 ͺ. Norimberský proces pod drobnohledem Norimberský proces měl po všech podstatných stránkách ráz férového procesu. Byl vedený řádně ustaveným Mezinárodním vojenským tribunálem ve věci individuální trestní odpovědnosti stanovené mezinárodním právem. Souzení byli v této záležitosti subjektem mezinárodní odpovědnosti a nebyli kryti státní suverenitou ani jako státní občané ani jako funkcionáři státu. 20 Norimberský proces nepředstavoval pomstu ví- tězů, jak se nám dnes snaží namluvit zvláště popírači holocaustu nebo osoby usilující očistit památku odsouzených zločinců. Ani v nejmenším se nepodobal politické justici fungující v nacistickém Německu a v dalších totalitních státech. Nesoudil politiku či přesvědčení, ale těžké zločiny. Obžalovaným pak nabídl množství garancí jejich práv. 21 Pokud mezinárodní společenství někde ustoupilo ze zásad stoprocentní korektnosti, dělo se tak z důvodu nezbytnosti nebo ve jménu spravedlnosti. Tak např. padl plán obsadit norimberský tribunál příslušníky neutrálních zemí, a to pro neproveditelnost. Jejich počet byl totiž tak malý, že by soud nebylo možné uvést do chodu. Nakonec byl norimberský soud obsazen významnými právníky vítězných velmocí, kteří – jak z jednání vyplynulo – určitě nebyli poslušnými nástroji svých vlád. 22 Zločiny, ze kterých byli čelní nacisté obviněni, představovaly skutečně nejzávažnější delikty, porušení mezinárodního práva – zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Jejich pachatelé byli souzeni v prvním případě za přípravu a rozpoutání útočné války s porušením celé řady mezinárodních smluv, v druhém případě za hro- madné vraždění, mučení, deportace, zotročování a plenění, které porušovalo válečné právo (práva okupanta, civilistů a válečných zajatců) a ve třetím případě za nelidské zacházení (vyhlazování aj.) a pronásledování z politických, rasových a náboženských důvodů. 23 Tyto zločiny lze jen těžko pardonovat s odkazem, že některé z nich (prv- ní a třetí) byly vytvořeny post factum a tím porušovaly zákaz retroaktivity a zásadu 19 O tomto trendu fundovaně píše HOBZA, Antonín. Přehled mezinárodního práva válečného: trestání válečných zločinců . Praha: Všehrd, 1946, s. 152 an. S rozvojem mezinárodního válečného práva v prvních desetiletích 20. století bylo spojeno prosazování jeho norem pomocí vnitrostátních trestních předpisů. Podle mírových smluv uzavřených po první světové válce měly poražené státy povinnost vydat válečné zločince vítězným státům k potrestání vojenskými soudy. Náběh ke stíhání a trestání válečných zločinců mezinárodním soudním tribunálem souvisel se snahou potrestat německého císaře Viléma II. pro „těžkou urážku mezinárodní morálky a posvátné autority smluv“. 20 EČER, Bohuslav , op. cit., s. 336 an. 21 Připomeňme široce koncipované právo obhajoby, možnost křížových výslechů nebo fakt, že obžalované hájili Němci podle jejich vlastního výběru. 22 HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes, op. cit ., s. 124. 23 Viz čl. 6 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu. In: Norimberský proces. I. díl. Praha: Orbis, 1953, s. 43 an. Žaloba je otištěna tamtéž, s. 64 an.

180