Aktuální otázky pracovního a sociálního práva 2024

2. Historie a původní účel dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr se objevily již v zákoníku práce z roku 1965 (zákon č. 65/1965 Sb., dále „starý zákoník práce“ nebo „SZP“), konkrétně v § 232–239 jmenovaného zákona. S ohledem na rozsah úpravy, čítající osm paragrafů, je zjevné, že šlo v době vzniku to hoto kodexu o institut zcela plánovitě okrajový, což tento zákon i výslovně uváděl. 4 Již od počátku znal SZP oba současné druhy této skupiny pracovněprávních vztahů, a to dohodu o pracovní činnosti (dále též „DPČ“) a dohodu o provedení práce (dále též „DPP“). Jasně vymezoval i účel, za nímž měly být tyto dohody uzavírány – v případě DPČ šlo o drobné opakující se práce, kde by zřízení nového pracovního místa nedá valo hospodářský smysl, 5 pro DPP pak měl být náplní práce jednorázový úkol, jehož splnění nebylo možné zajistit jiným zaměstnancem. 6 Při bližším přečtení původní úpravy bylo zřejmější společenské a politické kli ma, v němž vznikal celý starý zákoník práce. Socialistické zákonodárství, zejména to soukromoprávní (byť tato dělba práva striktně vzato neexistovala), bylo totiž na hony vzdálené představě právníka v liberální demokracii. Chtěl-li například zaměstnanec uzavřít dohodu o pracovní činnosti s jinou socialistickou organizací, 7, 8 než u níž byl zaměstnán v pracovním poměru, musel prve takový svůj záměr oznámit, a později dokonce získat svolení 9 této organizace, a to v jakémkoliv případě, nikoliv jen ve stře tu zájmů, jako je tomu dnes. Pokud jej nezískal, mohla mu tato „uložit, aby dohodu zrušil“ , a „dohodová“ organizace mu musela takový právní úkon umožnit. 10 Dnes by byl takový postup asi těžko představitelný, a to s ohledem na zásadu autonomie vůle a smluvní volnosti, která prochází soukromým právem jako červená nit a tvoří jeden z jeho základních kamenů, jak je vyjadřuje OZ. 11 Socialistická organizace byl termín, který v demokratickém zákonodárství označoval nejspíše osobu právnickou. Obdobně se termín občan používal pro osoby fyzické. Na rozdíl od současné úpravy, v níž se pro pracovněprávní vztahy použije zákoník práce subsidiárně, stál SZP na přísném oddělení od zbyt ku soukromého práva, a proto upravoval zvlášť i např. jednání za právnickou osobu, resp. socialistickou organizaci. Mělo-li se použít ustanovení např. občanského zákoníku (40/1964 Sb.), musel na ně SZP přímo odkazovat. 8 Podle SZP v původním znění nebylo možné uzavřít pracovní smlouvu zaměstnance se zaměstnavatelem – fyzickou osobou, neboť by šlo o „vykořisťování člověka člověkem“, což nebylo v socialismu přípustné; SZP v čl. II. v původním znění takový pracovní poměr z tohoto důvodu zapovídal. Výkon práv a povin ností by byl navíc v rozporu s pravidly socialistického soužití podle čl. III téhož předpisu. 9 MACHALA, J. Vývoj právní úpravy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr . Právněhistorické studie. Nakladatelství Karolinum, 2022, 52(3), s. 177–194. ISSN 2464-689X. 10 Ust. § 237 odst. 3 věta druhá SZP v původním znění. 11 Ust. § 3 odst. 1 a 3 OZ. 4 Ust. § 232 odst. 1 SZP v původním znění; srov. § 74 odst. 1 ZPr. 5 Ust. § 232 odst. 2 písm. a) SZP v původním znění. 6 Ust. § 232 odst. 2 písm. b) SZP v původním znění. 7

37