SLP 03 (2013)

Co se týká první oblasti Deklarace, tedy ustanovení o právu na mír je pozornost věnována diskusím nad individuální nebo kolektivní rovinou tohoto práva. V Rezoluci z roku 1984 bylo právo na mír přisouzeno národům, zatímco tato Deklarace rozšířila rovinu tohoto práva i na jednotlivce. Tato rovina představuje velmi problematickou oblast, neboť právě nad individuální povahou práva na mír neexistuje jednotný mezi- národní konsensus. Jsou držitelem tohoto práva i státy nebo mezinárodní organizace? Některé delegace zastávají názor, 42 že „držitelé“ tohoto práva mohou být jak jednotliv- ci, tak i národy a argumentují to již určitou částí shody mezi státy během vyjednávání o této Deklaraci. Tato skupina zároveň tvrdí, že rozdíl mezi individuální a kolektivní rovinou je uměle vytvořený, neboť pro lidstvo je základ lidské bytí. Právo na mír a lid- ské bytí by měly mít jak rovinu individuální tak i kolektivní. Jak již bylo zmíněno výše, někteří zástupci zastávají názor, že právo na mír jako takové nemá žádnou právní „oporu“ v mezinárodním právu, tudíž nespatřují žádný význam v uznávání tohoto práva jako nového práva, natož řešení jeho individuální či kolektivní roviny. Tvrdí, že Charta OSN obsahuje nutné principy, jakými je např. zá- kaz užití hrozby či užití síly, která představuje normu ius cogens a je základním prvkem pro respektování národní suverenity a sebeurčení národů. Co se týče lidské bezpečnosti, některé státy uznávají blízkou spojitost mezi bez- pečností a právem na mír. Zdůrazňují, že toto spojení nemůže být bráno v úvahu bez problematiky terorismu a jeho účinků na právo na mír a zejména na lidskou bezpeč- nost. Postrádají se tedy v textu ustanovení týkající se boje proti terorismu a legálních výjimek užití síly zakotvených v čl. 51 43 Charty OSN. V oblasti lidské bezpečnosti naopak delegace postrádají kolektivní rovinu, neboť navrhovaná ustanovení jsou za- měřena spíše na rovinu individuální. V případě oblasti vzdělání zde panovala spíše shoda nad navrhovaným zněním. Naopak právo resp. výhrada svědomí v případě vojenské služby nenašla mezi dele- gacemi oporu, a je zde spíše zájem tato ustanovení z Deklarace vyjmout. Mezi státy neexistuje shoda na této problematice, neboť zde převažuje názor, že tato oblast spadá do kompetence každého státu. V oblasti soukromých vojenských a bezpečnostních společností se delegace shodly, že je úprava nutná jak na národní tak i mezinárodní úrovni s tím, že někteří zastávají názor, že úprava na národní úrovni by byla daleko více efektivní a vhodnější pro prosa- zování dodržování lidských práv těmito společnostmi. Některé delegace poukazovaly 44 na nekonzistentnost s jinými aktivitami v této oblasti např. Pracovní skupina OSN pro použití žoldnéřů jako prostředku porušování lidských práv a bránění výkonu práva národů na sebeurčení, a tudíž na zbytečnost aktivit v rámci této Deklarace. 42 Většinou jsou to státy, které prosazují právo na mír a jedná se většinou o státy Latinské Ameriky nebo Afriky. 43 Právo na sebeobranu. 44 Např. USA, Irán nebo se v tomto smyslu se vyjádřila i EU.

20