SLP 03 (2013)

z pohledu mezinárodního práva rovněž nežádoucí, nicméně neexistuje právní institut, který by v této situaci zaručoval právo na státní občanství vůči konkrétnímu subjektu, dosavadní „povinný“ stát by totiž zanikl. Snad pouze pro děti je toto právo stanoveno jako hard law , avšak i v jejich případě by při zániku státu jejich příslušnosti nebylo možné identifikovat povinného, protože už by neexistoval. A pro dospělé osoby by nejen nebylo možné identifikovat povinného, ale navíc právo na státní příslušnost není ani univerzálně vyjádřeno v hard law . „ Neexistuje žádné všeobecné právo na státní pří- slušnost v obyčejovém mezinárodním právu. “ 64 Nachází se pouze ve Všeobecné deklaraci lidských práv, 65 avšak ani ta nepočítá s možností zániku povinného subjektu. Existující mezinárodní právo sice obsahuje reálné možnosti vyřešení otázek občan- ství zanikajících států, například již shora zmíněnou cesi území zanikajícímu státu v době, kdy ještě své původní teritorium má (a s ní spojená změna občanství oby- vatelstva žijícího na dotčeném území), poskytnutí státního občanství jiným státem, sloučení zanikajícího státu v době, kdy ještě ovládal území, s jiným státem apod., avšak na tyto prostředky neexistuje ze strany zanikajícího státu právní nárok a je málo pravděpodobné, že se k nim státy nepostižené ztrátou celého území dobrovolně uvolí. Tím spíše je málo pravděpodobné, že by se v době dramatického nárůstu obyvatel planety uvolily k cesi území cenného (schopného dlouhodobého uživení lidí), které by populace zanikajícího státu k přežití potřebovala. Logická (nikoliv pouze právní) úvaha nad termínem uprchlík vyvolává představu, že se jedná o osobu, která se nachází jinde, než je její domov, a má k tomu důvody, které jsou život či zdraví ohrožující. Toto vymezení sice zahrnuje environmentální migranty, nicméně je příliš široké a zejména mnohem širší než současná definice uprchlíka v me- zinárodním právu. Relevantní definice uprchlíka zakládající uprchlický status je však zastaralá a ne- odpovídá současnému stavu mezinárodního společenství a jeho potřebám. Či spíše potřebám jednotlivců. O zastaralosti definice a zejména faktu, že Úmluva o právním postavení uprchlíků nebyla koncipována pro dlouhodobější potřeby, svědčí rovněž pů- vodní znění definice uprchlíka. Ta totiž ochranu uprchlíků omezovala pouze v souvis- losti s událostmi, které nastaly před 1. lednem 1951. Náležitostí, které musí osoba splňovat dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, aby jí mohl být status uprchlíka přiznán, je celá řada. V prvé řadě se musí nacházet mimo území své vlasti, dále má oprávněné obavy před pronásledováním, přičemž se jedná o pronásledování z rasových, náboženských, národnostních důvodů či z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám anebo pro zastávání určitých politických názorů, a dále je neschopna přijmout ochranu své vlasti nebo ji odmítá pro výše uve- 64 McADAM, J. ‘Disappearing States’, Statelessness and the Boundaries of International Law [online]. UNSW Law Research Paper No. 2010-2, 2010, s. 12. Dostupné z: http://www.ilsa.org/jessup/jessup13/ Disapearing%20States,%20Jane%20McAdam.pdf. [cit. 2013-07-31]. 65 Universal Declaration on Human Rights (UDHR, 1948), UNGA Res. 217A (III).

32