SLP 03 (2013)

v důsledku stoupající hladiny oceánů. V této části se zaměříme na vztah mezi nedob- rovolnou environmentální migrací a ochranou lidských práv; pojem „environmentální migranti“ přitom budeme používat v širším smyslu pro označení osob, které jsou nu- ceny odejít z místa svého obvyklého pobytu z důvodu náhlého či postupného zhoršení stavu životního prostředí, které zásadním způsobem negativně ovlivňuje jejich život- ní podmínky. 76 Je třeba zdůraznit, že zhoršením stavu životního prostředí rozumíme změny, jež je třeba považovat za negativní z hlediska člověka, který v daném prostředí žije, či přesněji změny, jež znemožňují důstojnou lidskou existenci, případně lidskou existenci vůbec. Není vyloučeno, že z pohledu jiných živých organismů budou dané změny v konkrétním případě neutrální, či dokonce pozitivní. Z důvodu výše analyzované neaplikovatelnosti uprchlického práva se v odborné li- teratuře objevuje označení osob migrujících z důvodu závažného zhoršení jejich život- ního prostředí jako „nechráněných a zapomenutých“. 77 Toto označení však není zcela přesné. Byť neexistuje žádná specifická právní úprava, kterou by bylo možné na situaci nedobrovolných environmentálních migrantů aplikovat, určitou – a nikoliv zanedba- telnou – ochranu jim poskytují existující lidskoprávní nástroje. Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto příspěvku, mezinárodněprávní úprava ochrany lidských práv je v této souvislosti relevantní v několika směrech. V následující analýze se nejprve zaměříme na konkrétní lidská práva, která mohou být dotčena v případě zhoršení stavu životního prostředí nad míru umožňující důstojný život člověka, a pokusíme se zodpovědět otáz- ku, zda v mezinárodním právu existuje pozitivní povinnost států takovému zhoršování životního prostředí zabránit. Následně se zamyslíme nad povinnostmi států v případě, kdy ke změnám životního prostředí znemožňujícím lidskou existenci skutečně dojde, 76 Jedná se o environmentální migranty stricto sensu , tedy osoby, u nichž přesídlení není otázkou svobod- ného rozhodnutí (v případě pozvolné degradace životního prostředí mají do určité míry možnost roz- hodnout se kdy , nikoliv však zda odejít). Právní doktrínou bývají tyto osoby někdy nazývány „osoby přesídlené z environmentálních důvodů“ ( environmentally displaced persons ), viz např. definice obsažená ve druhé verzi návrhu Úmluvy o mezinárodním postavení osob přesídlených z environmentálních dů- vodů ( Draft Convention on the international status of environmentally-displaced persons ) vytvořený dvěma univerzitními centry působícími na Univerzitě v Limoges (Francie), Centrem mezioborového výzkumu v právu životního prostředí, územního plánování a urbanismu ( Centre de recherche interdisciplinaire en droit de l’environnement, de l’aménagement et de l’urbanisme , CRIDEAU) a Výzkumným centrem práv člověka ( Centre de recherche sur les droits de la personne ), zveřejněném v roce 2011 (první verze návrhu úmluvy byla publikována v roce 2008 v Revue européenne de droit de l’environnement ). Dle návrhu se po- jmem „osoby přesídlené z environmentálních důvodů“ rozumí „jednotlivci, rodiny a populace čelící náhlé či postupné environmentální katastrofě, která zásadně negativně ovlivňuje jejich životní podmínky a která vede k jejich nucenému přemístění z místa jejich obvyklého pobytu, a to buď na začátku této katastrofy, nebo v jejím průběh“ ( „‘ [e] nvironmentally-displaced persons’ are individuals, families and populations confronted with a sudden or gradual environmental disaster that inexorably impacts their living conditions, resulting in their forced displacement, at the outset or throughout, from their habitual residence“ , čl. 2 odst. 2). Návrh je obsažen v příloze této publikace. 77 „The ‘unprotected’ and ‘forgotten’ people.“ BORRÀS PENTINAT, S. Environmental refugees: problems and challenges for international law. In: Le droit international face aux enjeux environnementaux: colloque d‘Aix-en-Provence . Paris: Éditions Pedone, 2010, s. 328.

37