SLP 03 (2013)

na negativním antropogenním působení na klimatický systém podílejí zpravidla jen v minimální míře. Tyto státy jsou tak nuceny nést náklady opatření, jejichž nezbytnost je vyvolána činností jiných států – významných emitentů skleníkových plynů. Stejně významná jako zajištění ochrany environmentálních migrantů je proto i otázka uplatnění institutu mezinárodní odpovědnosti za klimatické změny, resp. škody způ- sobené jejich negativními dopady, včetně zhoršení životního prostředí určité oblasti v míře vyvolávající nedobrovolnou environmentální migraci. Základním problémem klimatických změn v tomto směru je jejich obtížná přičitatelnost jednotlivým státům. Vzhledem k tomu, že jejich přesné mechanismy nejsou známy, je prakticky nemožné prohlásit, že opakované hydrometeorologické extrémy, které činí určitou oblast neoby- vatelnou, jsou způsobené jednáním určitého subjektu. Přestože mezinárodní odpověd- nost států by z tohoto důvodu bylo velmi obtížné prokázat (jak o tom ostatně svědčí i osud stížnosti původního obyvatelstva Arktidy proti Spojeným státům americkým), domníváme se, že by mezinárodní právo a postižené státy neměly na tuto cestu re- zignovat. Bez uznání odpovědnosti – ať už právní, či alespoň morální formou reálně vymahatelného závazku poskytnout pomoc – totiž nebude možné vyřešit ekonomické a sociální problémy, jež s sebou klimatické změny přinášejí chudším regionům světa, včetně problému nedobrovolné environmentální migrace. I další kapitola svým obsahem souvisí s jedním z dílčích aspektů práva na příznivé životní prostředí. Cílem této studie bylo poukázat na narůstající problematiku elek- troodpadu, která má velmi negativní dopad na lidská práva. Elektronický průmysl je největším a nejrychleji se rozvíjejícím průmyslem na světě. Nakládání s již nepo- užitelnými elektronickými přístroji, tzv. elektroodpadem, je ovšem problematické – ve velkém se vyváží do chudých zemí. Neuplatní-li se účinnější kontrola zpracování elektroodpadů, právo na zdraví a neznečištěné životní prostředí bude v mnoha zemích, především rozvojových, porušováno. Poslední příspěvek se týká práva na minimální mzdu, které ovšem není „novým“ lidským právem, ale právem dosti starým, které se však v nové situaci (přinejmenším v podmínkách České republiky) musí obhajovat podobně, jako tomu často bývá u no- vých práv. Jisté náznaky snahy zavést minimální závaznou hranici odměny za práci lze datovat až k mírovým smlouvám, které ukončily I. světovou válku. Následné kroky na tomto poli podnikala v souladu se svou ústavou Mezinárodní organizace práce (MOP), specializovaná organizace OSN. Ze starších úmluv, které byly Českou repub- likou ratifikovány, je nutno zmínit úmluvy č. 26 Mechanismus stanovení minimálních mezd a č. 99 Mechanismus stanovení minimálních mezd (zemědělství). Obě úmlu- vy se zaměřují na povinnost upravit minimální mzdu a na právo sociálních partnerů na tomto procesu participovat. Nejen mezinárodní smlouvy závazné pro ČR, ale také ústavní norma zakotvuje v čl. 28 Listiny základních práv a svobod právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. S touto úpravou souvisí zákaz nucené práce dle čl. 9 Listiny základních práv

81