Tescoma magazín 04/2014

rozhovor

Připravované koncerty Na oficiálních stránkách Lady Soul najdete připravované koncerty, www.marierottrova.cz

užívám. Reakce fanoušků jsou nepopsatelné, nabité sály, úžasná atmosféra, ať vzpomenu třeba Tábor, Prostějov, nebo všechna slovenská vystoupení... Jak posluchači přijali vaše nové CD Čas motýlů, na němž jste spolupracovala s Jarkem Nohavicou? Naše přátelství s Jarkem se datuje někdy od sedmdesátých let. Oba Ostraváci, muzikanti, ne- mohli jsme se nepotkat. Jarek začal psát písňo- vé texty s Jirkou Urbánkem, baskytaristou skupiny, se kterou jsem koncertovala. Tím to začalo. Jednou jsme jej pozvali jako hosta na turné po západních Čechách a měl obrovský úspěch. Tenkrát zpíval hodně Vladimíra Vysoc- kého a Bulata Okudžavu, ruské písničkáře, kteří byli v té době tak napůl zakázaní. Po tom úspěš- ném turné se rozhodl dál vystupovat samostat- ně, současně pro mě psal písně. Vloni jsem od Supraphonu dostala nabídku na realizaci CD právě s Nohavicovými texty. Společně jsme vy- brali dvaadvacet písní, ze kterých vzniklo CD Čas motýlů. Jarka to potěšilo a myslím, že i moje a jeho fanoušky. Je to takový doklad jedné docela výjimečné spolupráce. Baví vás brouzdat různými žánry, nebo je to věcí náhod? Moc mě to bavilo, vždy to souviselo s určitou životní etapou. Začínala jsem swingem s big bandem v Ostravě, troufli jsme si třeba na Glenna Millera. Potom jsem plynule přešla k rockové hudbě, dál k soulu, od něj k rockovější hudbě a zase šup k soulu… Začal pro mě psát Jaroslav Wykrent (Lásko, Řeka lásky, Střapatá nohatá, To nic, to jen tak atd. pozn. aut.), a to mě chytlo. A objevili se další autoři, třeba Jiří Zmožek (Ten vůz už jel, Zřejmě letos nikde nejsou kytky, pozn. aut.), nebo moje milovaná Jiřina Fikejzová (Řekni, kde ty kytky jsou, Markétka, To mám tak ráda, pozn. aut.), prostě krásné české písničky, díky kterým jsem se ocitla mezi interprety populární hudby. Ačkoliv označení populární hudba je velmi relativní, zahrnuje celou škálu hudebních žánrů a já se tou škálou s radostí prolínám. Sledujete českou a zahraniční hudební tvorbu? Bez toho muzikant nemůže existovat. Navštívili jsme s mužem například koncert Paula Anky a to byla pecka, lekce českému showbyznysu. Na jevišti řádil tak, jako by těch jeho sedm křížků neexistovalo. Z českých protagonistů miluji kapelu Buty, nenechám si ujít žádný jejich pražský koncert.

Mám ráda klasické detektivky, vlastním všechny od Dicka Francise. Zajímají mě životopisy zajímavých osobností, ale také literatura faktu nebo i teologická či filozofická literatura. Máte ráda svátky – Velikonoce a Vánoce? Raději dárky dostáváte, nebo dáváte? Mám ráda oboje, Velikonoce trošku víc. Vánoce mají jedinečnou atmosféru a jsou moc příjemné, jen se jim nedá upřít přívlastek hektické. Dárky, nákupy, úklid, pečení… Snažím se mít vše připravené nejpozději v polovině listopadu, protože koncem roku jsem mívala (a teď znovu mám) koncerty. I dárky většinou nakupuji v průběhu podzimu. Starší syn, který žije v Kanadě, říká: „Proč se každoročně stresujete sháněním dárků? My prostě dáme peníze, ať si každý koupí co chce.“ Po pravdě si neumím představit vánoční stromeček, pod kterým by bylo jen pár obálek, to by nebylo ono. Raději trochu toho stresu. Pokud poznámku o narozeninách nebudete brát jako netaktní, pak jaký narozeninový dárek (dnes, v den vydání magazínu, slaví dáma soulu narozeniny, pozn. aut.) by vám udělal radost? Narozeniny jsou přece velmi kontaktní, proto připomínku jako netaktní nevnímám. Narozeniny mám spojené především s oslavou, tedy setkáním s rodinou a přáteli. Oslavy – to je u nás doma velké a zásadní téma. Slavíme všechno, každý svátek, narozeniny, všechny důležité události. Sejdeme se u příjemného menu, připijeme vínkem a je nám spolu dobře. Samozřejmě mě vždy potěší dárky od vnuků, kytky, cédéčka, knihy… Jsem velký zastánce oslav. Milí čtenáři, slavit se má! Ve váš návrat na koncertní pódia doufaly tisíce vašich fanoušků. Nelitovala jste svého rozhodnutí? Před třemi lety jsem ohlásila konec kariéry, protože jsem byla opravdu unavená. V té době jsem současně vystupovala se třemi kapelami, všechny chtěly koncertovat, což se ukázalo být nesmírně náročné. Dostavil se syndrom vyhoření. Řekla jsem si dost, je mi sedmdesát, přerostlo mi to přes hlavu, končím. Tak jsem to cítila. Chtěla jsem odpočívat, užívat si vnuků. První rok byl skvělý, druhý taky, ale pak jsem se jednoho zimního večera přistihla, jak si říkám – touhle dobou bych už vyjížděla někam na koncert. A došlo mi, že je to hloupost, co jsem udělala, a že je čas své rozhodnutí přehodnotit. A tak zase zpívám a moc si to

56 | Tescoma magazín