Úvahy k budoucímu vývoji pracovněprávní úpravy

Nejvyšší instance při projednávání dovolání podaného zaměstnankyní nicméně setrvala na názoru, že „marným uplynutím prekluzivní lhůty právo podat žalobu o neplat- nost rozvázání pracovního poměru (…) zaniklo, a to bez ohledu na zjištění, že žalobkyně byla (…) v pracovní neschopnosti, která vznikla v důsledku diagnostikovaného nádoru na mozku a že žalobkyně prodělala dvě operace hlavy.“ Dovolací soud dále vyslovil, že „tyto skutečnosti vedly soud prvního stupně k analogickému užití ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce a závěru, že stavení běhu lhůty, lze vztáhnout nejen na promlčecí doby, ale i na prekluzivní lhůty. Takový názor však nelze považovat za správný.“ Za tehdejšího právního stavu bylo totiž nutno i pro účely pracovněprávních vztahů vycházet z úpravy obsažené v OZ 1964. Ta se nicméně omezovala na pravidla pro běh toliko lhůt promlčecích a pro lhůty propadné výslovná regulace absentovala. Přitom analogická aplikace institutu stavení promlčecí doby podle § 113 OZ 1964 11 taktéž na běh prekluzivní lhůty dle dřívějšího názoru prezentovaného Nejvyšším soudem ne- byla možná. 12 V tomto smyslu tak na běh prekluzivní lhůty nemohla mít žádného vlivu ani skutečnost, že nositeli práv, jehož zastoupení opatrovníkem je ex lege presu- mováno, nebyl tento opatrovník soudem ustanoven. Tím zde dal zákonodárce před- nost (i v dnešním kontextu tolik favorizované) jistotě v právních vztazích, jež dle pře- svědčení dovolacího soudu společně s korelujícím požadavkem neměnnosti práva má představovat elementární atribut imanentní každému právnímu státu. Relevantní ustanovení § 330 ZP, jež taxativním výčtem upravuje právní vztahy, u nichž zákonodárce upřednostňuje zájem na stabilitě právních vztahů před právní nejistotou, kterou možnost zpochybnění podmínek pro jejich zánik neoddělitelně přináší, je koncipováno jako kogentní povahy. To prakticky znamená, že se od něj účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit. Na uvedeném nemůže v ana- lyzovaném případě nic změnit ani poukaz zaměstnankyně (dovolatelky) na úpravu obsaženou v § 654 odst. 2 OZ 13 , neboť vymezenou úpravu na přezkoumávanou věc s přihlédnutím k všeobecně uplatňovaným pravidlům temporální působnosti právního předpisu vztáhnout nelze. Nejvyššímu soudu na základě provedených úvah nezbylo než uzavřít, že se lhůtou k podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 72 ZP je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať už jsou důvody, pro něž nedošlo k uplatnění práva, jakékoliv. Stavení promlčecí lhůty ve smyslu příslušných ustanovení OZ 1964 tudíž nebylo lze v pracovněprávních vztazích analogicky použít na běh prekluzivních lhůt. 11 Původní znění, prosto jakýchkoli novelizujících zásahů, účinné od 1. 4. 1964 do 31. 12. 2013: „Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, do- kud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.“ 12 Rozsudek NS ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 327/96. 13 „Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu“ .

75

Made with FlippingBook Learn more on our blog