SLP 12 (2017)

se můžeme setkat již ve starověku, byť v poněkud jiném pojetí a s jiným obsahem. Od té doby se však v té či oné podobě s nimi střetáváme a pozorujeme jejich vývoj až do dnešní doby. Jako určitý předěl můžeme, byť trochu zjednodušeně, vytyčit Velkou francouzskou revoluci. Další společný prvek představuje státní suverenita jakožto jeden ze znaků mo- derních států a z ní vyplývající prvek ochrany, kterým se vyznačují všechny tři zmíněné instituty; je poskytována občanům, je poskytována cizincům hledajícím azyl a uprch- líkům. Do hry pak vstupují ještě další faktory, jako kupříkladu otázka integrace; je-li cizinci poskytnuto útočiště, začne pobývat na území státu, s jehož společností se začne integrovat; z obyvatele se následně může stát státní občan. Dále je třeba upozornit na to, že udělování státního občanství i azylu je často otázkou politickou. Všechny tři instituty se rozlišným způsobem prolínají; mohou vůči sobě navzájem působit jako substituty, ale rovněž může být jeden prostředkem a druhý cílem a naopak. Z jejich formálních vztahů to přitom nemusí být vždy zcela patrné a tyto vyžadují hlubší analýzu a zamyšlení. Právě tomu má tento stručný příspěvek napomoci. Občanství státní se vyvíjí z podobných institutů existujících již ve starověku; v sou- časném slova smyslu od doby osvícenství, v souvislosti s rozvojem občanských práv, odmítnutím poddanství. Vliv na tom má Velká francouzská revoluce. 277 V rakouských zemích se vyvíjí z indigenátu. 278 Vymezuje se jako „časově relativně trvalý, místně neome- zený právní svazek, status … fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (zá- vazky, které tak určují obsah státního občanství. Tyto vzájemné závazky spočívají zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí.“ 279 Státní občanství můžeme vnímat jako právní vztah, právní stav, zvláštní subjektivní právo či svazek. 280 Azyl v dnešním slova smyslu se vyvíjí z institutu původně náboženské (sakrální) povahy. 281 V pozdějších obdobích dochází k jeho sekularizaci. 282 S rostoucím význa- mem centrální státní moci se snižuje i význam náboženského azylu, který je zezačátku ještě trpěn, postupem času začíná být odstraňován. 283 Do podoby tzv. vnitrostátního 277 Srov. HŘEBEJK, J. In PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl. Obecná státověda. Praha: Linde, 1998, s. 63. 278 Srov. LAŠTOVKA, K. Československé správní právo. Část zvláštní. I. díl. Praha: Melantrich, 1936, s. 13. 279 HŘEBEJK, J., op. cit., s. 62. 280 FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda . 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 168. 281 M. Frýdek však upozorňuje, že „[a]syl je institutem ryze lidským.“ K jeho vymezení pak uvádí, že [t]ento lidský institut je v obecném významu chápán jako útočiště, tedy místo, kde na nikoho nesmí být útočeno, kde je chráněn.“ (FRÝDEK, M. Kořeny asylu a jeho právní úprava v antickém právu. In JÍLEK, D., POŘÍZEK, P. Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Brno-Praha: Kancelář Veřejného ochránce práv – Wolters Kluwer, 2016, s. 176.). 282 ŠTURMA, P. (ed.) a kol. Teorie a praxe azylu a uprchlictví . 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, v nakl. Eva Rozkotová, 2012, s. 14. 283 Srov. GALENSKAJA, L. N. Pravo ubežišča. Meždunarodno-pravovyje voprosy . Moskva: Meždunarod. otnošenija, 1968. s. 12; DIMITRIJEVIĆ, Vojin. Utočište na teritoriji strane države. Teritorijalni azil . Beograd 1969. reprint Beograd: Beogradski centar za ljudska prava, 2015. s. 20.

98

Made with FlippingBook Annual report