SLP 12 (2017)

Na první pohled lze absenci unijně-občanských povinností vnímat jako vážnou kon- cepční chybu, protože ve státovědné literatuře panuje shoda na tom, že tradiční institut státního občanství jako právního vztahu mezi jednotlivcem a suverénním státem zahrnu- je práva i specifické povinnosti. Samozřejmě nelze přehlédnout, že se úprava občanských povinností z historické perspektivy výrazně změnila, ale alespoň idea specifické loajali- ty mezi státem a občanem se stále prolíná řadou dnešních ústav členských států EU. 359 Podle části odborné literatury lze z odkazu na povinnosti unijních občanů v čl. 20 SFEU vyvodit, že unijní občané mají dodržovat závazky zakotvené v primárním a sekundár- ním právu EU. 360 V tomto směru však nelze rozlišovat mezi postavením unijních občanů a občanů třetích zemí, protože i občané třetích států jsou povinni jednat např. v souladu s pravidly unijního soutěžního práva. Někteří autoři, kteří komentují a vykládají koncepci unijního občanství, zřejmě již zcela rezignovali na pojetí povinností unijních občanů. 361 Proto lze konstatovat, že úprava specifických povinností nehraje při pokusu o vyme- zení unijního občanství prakticky žádnou roli. ͹. Práva unijních občanů a práva státních příslušníků členského státu Z předchozí krátké analýzy vyplývá, že v rovině základních a občanských práv není možné jednoznačně a přesně vymezit status unijního občana vůči statusu občana tře- tích zemí. Občanská práva ve smyslu LZP EU přísluší z podstatné části i občanům třetích zemí nebo alespoň některým občanům třetích zemí. Proto se nabízí otázka, zda a popř. do jaké míry lze status unijního občana odlišit od statusu státního příslušníka členského státu. Podle čl. 20 odst. 1 SFEU je každá oso- ba, která má státní příslušnost členského státu, občanem EU. Občanství EU přitom doplňuje občanství členského státu a nenahrazuje jej. Cílem úpravy unijního občanství není omezit práva státních příslušníků členských států. Jinými slovy, koncepce unijní- ho občanství zásadně nevylučuje, aby státní příslušníci měli ve svém domovském státě více práv než unijní občané, kteří se do tohoto státu přistěhovali. Klíčový význam pro postavení unijních občanů má zákaz diskriminace na základě stát- ní příslušnosti, který je nyní obsažen v čl. 18 SFEU a tvoří od doby přijetí zakládacích smluv v 50. letech minulého století jakýsi leitmotiv evropské integrace. Z koncepčního hlediska je nutné unijní zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti vymezit jednak vůči národní úpravě rovnosti a jednak vůči lidskoprávnímu zákazu diskriminace, který byl kodifikován např. v čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na první pohled jsou unijní, národní a mezinárodněprávní režimy zaměřeny na tři odlišné skupiny adresátů. Ústavní princip rovnosti je v některých částech vyhrazen 359 Pro přehled viz KADELBACH, s. Unionsbürgerschaft. In: BOGDANY, A. v. (ed.) Europäisches Verfassungsrecht (2. vydání), Heidelberg, 2009, ss. 611-656, s. 643. 360 Viz např. HATJE, op. cit., s. 374. 361 Viz např. KHAN/HENRICH, op. cit., ss. 249-252.

114