SLP 12 (2017)

státních občanů jistě představují součást národní identity. V rámci politické participace je proto zvláštní pouto mezi členským státem a jeho vlastními občany přípustné. Právo unijních občanů svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států představuje právní záruku, která status unijních občanů výrazně přibližuje statusu stát- ních příslušníků přijímajícího státu. Výše zmíněná pobytová směrnice 2004/38/ES, která tuto záruku blíže provádí, rozlišuje ale mezi třemi různými kategoriemi pobytů. Nejslabší status má unijní občan, který na území hostitelského členského státu pobývá po dobu do 3 měsíců. V jeho případě se s trvalejším začleněním do hostitelského stá- tu nepočítá. Unijní občané, kteří v jiném členském státě pobývají po dobu delší než 3 měsíce, musejí splnit celou řadu podmínek, jejichž cílem je zajistit, aby se migrující unijní občané nestali zátěží pro sociální systém hostitelského členského státu. Právo pobytu na území členského státu po dobu delší než tři měsíce mají podle čl. 7 poby- tové směrnice pouze aktivní unijní občané, kteří jsou v hostitelském členském státě zaměstnáni či vykonávají samostatně výdělečnou činnost, a neaktivní unijní občané, kteří mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika. 366 V této souvislosti má státní příslušník hostitelského členského státu výhodnější postavení než unijní občan, jelikož podobné podmínky splňovat nemusí. Skutečnost, že migrující unijní občan je zátěží pro sociální systém hostitelského stá- tu, není kritériem v případě unijních občanů, kterým podle pobytové směrnice přísluší tzv. právo trvalého pobytu. Pokud unijní občan získal trvalý pobyt, má v hostitelském státě zvýšenou ochranu před vyhoštěním, protože stát může trvalý pobyt unijního ob- čana ukončit pouze ze závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku či veřejné bezpečnosti. Čl. 28 odst. 3 pobytové směrnice dále stanoví, že unijní občané, kteří posledních 10 let pobývali v hostitelském státě, mohou být vyhoštěni pouze na základě naléhavých důvodů týkajících se veřejného pořádku či veřejné bezpečnosti. O vyme- zení pojmů „závažné důvody“ a „naléhavé důvody“ usiloval SDEU v rozsudku ve věci Tsakouridis, kde konstatoval, že pojem naléhavé důvody je „pojem výrazně striktnější než pojem závažné důvody“ a že zákonodárce EU „zjevně zamýšlel omezit opatření za- ložená na uvedeném odstavci 3 na výjimečné okolnosti“. 367 Podle SDEU předpokládají „naléhavé důvody ve smyslu čl. 28 odst. 3 pobytové směrnice nejen existenci zásahu do veřejné bezpečnosti, ale rovněž to, aby takový zásah byl obzvláště závažný“. Lze předpokládat, že podrobné rozlišování mezi závažným a naléhavým ohrožením veřejného pořádku nebude v praxi příliš relevantní. Z koncepčního hlediska je ale ne- sporné, že v otázce pobytu nemají unijní občané a státní příslušníci hostitelského státu úplně stejný status. Ostatně SDEU již v 70. letech minulého století potvrdil, že členský stát může vyhostit unijní občany v situaci, kdy vlastní občany vyhostit nemůže. 368

366 Čl. 7 odst. 1 písm. c) stanoví podobné podmínky také pro studenty. 367 SDEU, C-145/09, rozsudek Velkého senátu ze dne 23. listopadu 2010. 368 SDEU, věc 41/74 Van Duyn v. Home Office , rozsudek ze dne 4. prosince 1974.

116