SLP 12 (2017)

Key words nationality, international sanctions, travel bans, financial sanctions Úvod

Vztah státu k jednotlivcům je nesmírně pestrý a pozorovat a studovat můžeme ne- spočetné množství jeho aspektů. Dvěma z mnoha možných pohledů na vztah mezi státem a jednotlivcem jsou státní občanství a mezinárodní sankce. Zatímco státní občanství je příkladem vztahu chtěného (stát potřebuje občany a občan potřebuje stát), mezinárodní sankce stát ukládá vůči těm jednotlivcům, jejichž jednání považuje za problematické, nebezpečné, nepřijatelné a sankcemi se proti takovému chování, resp. proti konkrétním jednotlivcům, brání a vymezuje. Postavíme-li vedle sebe státní občanství a individuálně cílené omezující opatření (mezinárodní sankci) státu, uvidíme dva instituty, odlišné na první pohled rozvinutostí právní úpravy, zavedeností (ve smyslu délka doby, kterou je institut formován a aplikován). Zatímco na úpravu státního občanství dopadá mezinárodní právo, evropská (regionální) úprava, bohatá a podrobná regulace v jednotlivých státech a velké množství národní i mezinárodní judikatury, opora mezinárodních sankcí v pozitivním právu je mno- hem slabší. Bez předpisu o státním občanství se neobejde téměř žádný svrchovaný stát (a v české právní historii připomínáme vedle ústavního zákona č. 36/1920 Sb. z. a n. z 9. dubna 1920, o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé také Základní zákon státní z 1. 12. 1867 č. 142/1867 ř. z., o všeobecných právech státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené), vnitrostátní předpisy o ukládání nebo provádění sankcí jsou spíše výjimkou (první obecný zmocňovací zákon k provádění mezinárodních sankcí přijal český Parlament v roce 2000). 552 V časovém pohledu je zřetelné, že soudobé pojetí státního občanství se formuje a v praxi vyvíjí již nejméně dvě století. Vedle toho moderní praxe individuálně cílených sankcí nás provází přibližně posledních dvacet let. Tato kapitola se zaměřuje na moment, ve kterém se státní občanství a mezinárodní sankce setkávají. Zejména u jednostranných (unilaterálních) sankcí a u omezujících opatření vyslaných Evropskou unií je na místě položit si otázku, zda vysílatel může sankce namířit i proti vlastnímu občanovi (resp. občanovi členského státu). Odpověď na naznačenou otázku lze hledat jednak v právní úpravě a jednak v praxi těch subjektů, které jsou aktivními vysílateli sankcí. Struktura této kapitoly reflektuje skutečnost, že prolínání sankcí a státního občanství nebylo zatím v odborné literatuře zpracováno. Jak následující text ukáže, teprve rozvoj mezinárodní sankční praxe, důsledné cílení sankcí a používání sankcí jako nástroje v boji proti terorismu v několika uplynulých letech otázku prolínání obou institutů vůbec nastoluje, dosud neexistovala akademická ani praktická potřeba se jí zabývat.

552 Podrobněji DRULÁKOVÁ, R., ZEMANOVÁ, Š. (eds.). Mezinárodní kontext české sankční politiky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 188.

167