SLP 12 (2017)

První část kapitoly si klade za cíl představit právní úpravu a praxi ukládání mezinárod- ních sankcí, cílených na jednotlivce. Ve druhé části se text soustřeďuje na dva v součas- nosti nejaktivnější vysílatele multilaterálních cílených sankcí – Organizaci spojených národů a Evropskou unii – a na základě analýzy jejich vlastních dokumentů pak dovo- zuje závěry k otázce, zda vysílatelé postupují v souladu s právem na vstup. ͷ. Individuální cílení sankcí V tradičním pojetí byl sankční vztah vztahem mezistátním; jeden nebo více stá- tů (nebo mezinárodní organizace) na straně vysílatele a obvykle jeden stát na straně adresáta sankcí, tedy na straně donucovaného. Takto byly koncipovány např. sank- ce Společnosti národů. Tomu odpovídal i záběr sankcí – na vztahy mezi vysílajícím a donucovaným státem dopadal komplexně; měly být přerušeny všechny obchodní a finanční vztahy. Charta OSN přistoupila k organizaci sankcí odlišně, přijatá opatření už nemusela nutně být komplexní a mezistátní. 553 Sama OSN se ale kvůli rozložení politických sil v Radě bezpečnosti OSN (která o uložení sankcí rozhoduje) do sankční praxe až do počátku devadesátých let nijak výrazně nezapojovala. Sankční praxe se ov- šem i přesto rozvíjela, a to díky jednostranným sankcím. K jejich častým ukladatelům patřily nejen Spojené státy americké a Velká Británie, ale i Sovětský svaz. Od osmde- sátých let se začíná formovat nezávislá sankční politika Evropské unie. Spíše jednotlivě se objevují sankce uložené jinými mezinárodními organizacemi (např. Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Hospodářským společenstvím západoafrických stá- tů, Ligou arabských států). Všechny evidované sankční epizody do konce osmdesátých let jsou mezistátní. Vedle plošných sankcí byla vysílána i jiná omezení (hojné byly zbrojní sankce postihující pouze obchod se zbraněmi) a z praktických důvodů státy častěji přistupovaly jen k omezení vývozu (embargo) než k omezení dovozu (bojkot) nebo k úplnému přerušení hospodářských styků. 554 553 Čl. 39 Charty OSN zní: „Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo ob- noven mezinárodní mír a bezpečnost.“ I když ohrozitelem míru nebo pachatelem útočného činu může být (a tradičně býval) stát, Charta v tomto směru mezinárodní společenství neomezuje a připouští uložení sankcí i proti nestátnímu aktéru. Ustanovení čl. 41 Charty OSN pak demonstrativně vyjmenovává mož- né sankce: „Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy Organizace spojených národů, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických. “; vedle plošných obchodních sankcí byly tedy výslovně zmíněny i sankce dílčí. 554 Vzhledem k tomu, že vysílající státy na světovém trhu se zbraněmi a dalším technologicky náročným zbožím zastávaly dominantní pozici na straně nabídky, bylo pro ně přínosnější (méně nákladné) omezit vývoz než omezovat dovoz, který mohl pocházet z více různých a zastupitelných zdrojů. Konkrétně v USA omezením vývozu významně nahrávala i legislativní situace, neboť omezit vývoz mohl prezi- dent na základě svého uvážení na základě zmocnění daného International Emergency Economic Powers Act (1977). Tentýž zákon umožňoval prezidentovi i omezení vývozu, to už ale bylo vázáno jen na si- tuace, kdy protistrana porušila závazky vyplývající ze Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1947 (GATT). HUFBAUER, G. C., SCHOTT, J. J., ELLIOTT, K. A., OEGG, B. Economic sanctions

168

Made with FlippingBook Annual report