SLP 12 (2017)

až athénská demokracie, která učinila občany (jichž byla přibližně jedna desetina všech obyvatel Athén) 21 zdrojem tehdejší veřejné moci v polis . Občanství v těchto historických dobách bylo rovněž úzce navázáno na tehdy pa- nující pojetí personality práva (například římské právo bylo právo občanů, nikoliv cizinců, kteří se řídili jinými pravidly), definovalo tedy do značné míry život těchto osob. Ostatně politický celek byl definován právě skrze společenství občanů, nikoliv primárně teritoriem či suverenitou veřejné moci. 22 Nejvýznamnějším mezníkem pro soudobou koncepci státního občanství se staly demokratické revoluce v 18. a 19. století. Přijetím Deklarace práv člověka a občana dne 26. srpna 1789 změnilo francouzské Národní shromáždění vztah státu a obyvatel od pasivních poddaných k občanům, kteří jsou zároveň nositeli práv. 23 Zároveň v na- vazujících revolučních letech se státní občanství stalo základem kontroly pohybu osob na francouzském území (vznikly například cestovní pasy, které již nebyly na rozdíl od minulosti pouhými doporučeními či osvědčeními vydávanými soukromými osoba- mi, nýbrž veřejnými listinami státu). 24 Jak již z názvu francouzské deklarace vyplývá, projevuje se v ní střet dvou koncepcí – univerzalistické koncepce práv člověka na straně jedné a na straně druhé práv občana. Občanská práva vyplývají ze „sociálního uzavření“ 25 , a nepřísluší tak každému, nýbrž pouze občanovi aktivně participujícímu na výkonu veřejné moci. Samotný fakt, že se někdo stává občanem, jej však nezbavuje jeho přirozených práv, která náležejí každému člověku. 26 Pouze aktivní občané, tedy ti, kteří mají volební právo, vytvářejí rousseau- ovskou obecnou vůli, jejímž vyjádřením jsou podle francouzské Deklarace zákony. 27 Tato dualita lidských a občanských práv stojí rovněž v základu dvou základních kon- cepcí občanství – liberální a republikánské. 28 Zatímco republikánská koncepce klade důraz na aktivní občanství, loajalitu, občanské ctnosti a participaci občanů na vládě, liberální koncepce je zaměřena na individuální práva a v občanství spatřuje především svobodu jednotlivců usilovat o vlastní dobro a utvářet si svůj život bez zásahů ze strany 21 MAGNETTE, P. Citizenship …, op. cit., s. 13. Magnette odkazuje na ideu společenské smlouvy, kterou se člověk stává občanem, aniž by ztratil svá přirozená práva. 22 Ibid., s. 7. 23 FAHRMEIR, A. Citizenship …, op. cit., s. 1. Vývoj institutu občanství lze vysledovat již před demokra- tickými revolucemi. P. Magnette poukazuje na velké množství filozofické a státoprávní literatury popisu- jící středověké křesťanské teorie fidelitas, dále podobu občanství italských středověkých měst (civilitas), pojetí občanství u Hobbese, Locka, Rousseaua a dalších myslitelů – viz MAGNETTE, P. Citizenship …, op. cit., s. 31 a násl. 24 FAHRMEIR, A. Citizenship …, op. cit., ss. 46-47. 25 MAGNETTE, P. Citizenship …, op. cit., s. 182. Magnette první použití tohoto pojmu přisuzuje Maxi Weberovi.

26 Ibid., s. 116. 27 Ibid., s. 119.

28 V české literatuře KINDLOVÁ, M. Odnímání státního občanství a loajalita vůči státu . In: BÍLKOVÁ, V., KYSELA, J., ŠTURMA, P. (eds.): Výjimečné stavy a lidská práva . Praha: Auditorium, 2016, s. 169 a násl.

17

Made with FlippingBook Annual report