SLP 12 (2017)

Zkoumaná smlouva upravuje řadu zásadních aspektů právní úpravy občanství. 226 Z obecnějších ustanovení je pro tuto stať důležité, že EÚSO státům ukládá závazek „řídit se zásadou nediskriminace“ mezi svými občany, ať už jejich občanství vzniklo jakkoli; 227 stát by tedy neměl neodůvodněně rozlišovat mezi občanem, který získal občanství naro- zením, a tím, kdo jej získal naturalizací. EÚSO dále stanovuje i zásady, kterými se musejí státy ve svých vnitrostátních normách řídit, mezi jinými jde o nutnost vyhýbat se stavu, kdy by osoba byla bez státního občanství či zákaz svévolného zbavení státního občan- ství. 228 Obsaženo je i právo na soudní nebo správní přezkum či povinnost odůvodňo- vat rozhodnutí státu ve věci státního občanství. 229 Tato práva znamenají, že stát nejenže nemůže odejmout občanství bez důvodu, ale i samotný proces odebírání je regulovaný. Jaký prostor dává EÚSO státům, které hodlají nastavit své státoobčanské právní úpravy tak, aby jimi mohly reagovat na problém možné anticipované nebo již reálně projevené neloajality svých občanů? Relevantní ustanovení najdeme zejména v jejím čl. 7, který taxativně stanovuje důvody, pro něž může osoba pozbýt občanství ze zá- kona či „z iniciativy státu“ (na základě rozhodnutí státního orgánu). 230 V dalším textu budeme o těchto případech hovořit i o jako odnímání státního občanství. Tyto důvody je nutné odlišit od situací, kdy k pozbytí občanství dochází z hlediska občana dobro- volně (tj. na základě jeho iniciativy – viz čl. 8 EÚSO). Jedná se o důvody, které mohou v jisté míře implikovat neloajalitu občana ke státu. Prvním důvodem je dobrovolné (z vůle dané osoby, nikoli ex lege ) nabytí jiného stát- 226 Podle Vysvětlující zprávy (Explanatory Report) upravuje úmluva s výjimkou otázky konfliktu práv všechny zásadní aspekty, které se týkají otázek občanství; srov. Vysvětlující zpráva k Evropské úmluvě o státním občanství, Rada Evropy, 1997, s. 3. 227 Srov. čl. 5 odst. 2 EÚSO. 228 Srov. čl. 4. Ibid. 229 Srov. čl. 11 a 12. Ibid. 230 Čl. 7 Pozbývání státního občanství ze zákona nebo z iniciativy smluvního státu 1. Smluvní stát nesmí ve svém vnitrostátním právu stanovit, že jeho státního občanství se pozbývá ze zákona nebo z iniciativy smluvního státu, s výjimkou následujících případů: a) dobrovolné nabytí jiného státního občanství; b) nabytí státního občanství podvodem, nebo na základě poskytnutí nepravdivých informací nebo zata- jení jakýchkoli významných skutečností žadatelem; c) dobrovolná služba v cizí armádě; d) chování závažně poškozující důležité státní zájmy smluvního státu; e) neexistence skutečné vazby mezi smluvním státem a občanem, obvykle trvale pobývajícím v zahraničí; f) zjistí-li se v době nezletilosti dítěte, že předpoklady stanovené vnitrostátním právem, které vedly k nabytí státního občanství smluvního státu ze zákona, už nejsou splněny; g) adopce dítěte, jestliže dítě získá nebo má cizí státní občanství jednoho z adoptivních rodičů nebo obou. 2. Smluvní stát může stanovit, že jeho státního občanství pozbývají děti, jejichž rodiče tohoto státního občanství pozbudou, s výjimkou případů uvedených pod písm. c) a d) odstavce 1. Pokud však jednomu z rodičů zůstane toto státní občanství zachováno, nepozbývají ho ani děti. 3. Smluvní stát nesmí ve svém vnitrostátním právu stanovit, že jeho státního občanství se podle odstav- ce 1 a 2 tohoto článku pozbývá, stala-li by se dotyčná osoba v důsledku toho osobou bez státní přísluš- nosti, s výjimkou případů uvedených v odst. 1 písm. b) tohoto článku.

82