SLP 12 (2017)

ÚVOD Problematika státního občanství, resp. příslušnosti, patří v nauce mezinárodního práva i práva vnitrostátního k tradičním. Přesto se zde znovu vracejí tradiční otázky a přicházejí nové výzvy, které jsou spojené s vývojem práva a soudní judikaturou na ná- rodní, regionální a univerzální úrovni. Státní občanství je současně institutem, kde se protínají a střetávají zákony jednotli- vých států a pravidla mezinárodního práva. Proto musí být předmětem zkoumání jak z pohledu vnitrostátního práva, zejm. ústavního, tak z pohledu mezinárodního práva. Je vcelku pochopitelné, že zde vzniká prostor pro různé, někdy konfliktní pohledy. Ty se týkají nejen jednotlivých dílčích aspektů úpravy, popř. interpretace pravidel nabý- vání a pozbývání občanství, nebo i důsledků, tj. práv či výhod z občanství plynoucích. Určitá nejednotnost, popř. neurčitost se týká dokonce i koncepčních otázek. Obecně vzato, státní příslušnost či občanství je trvalým právním svazkem mezi jed- notlivcem a určitým státem Obsah tohoto státoobčanského poměru, tedy vzájemná práva a závazky z tohoto svazku plynoucí, určuje vnitrostátní právo toho kterého státu. Vnitrostátní právo také určuje podmínky nabytí nebo naopak ztráty tohoto občanství. Volnost státu v tomto směru však není absolutní, ale je omezena, a to mezinárodním právem, ať už obecným obyčejovým právem cizineckým, nebo různými mezinárodní- mi smlouvami, včetně mezinárodního práva lidských práv. Z teoretického hlediska lze rozlišovat tři pojetí státního občanství: (1) relační, (2) sta- tusové a (3) lidskoprávní. Relační pojetí je typické pro obecné mezinárodní právo, kde má státní občanství význam pouze jako trvalé pouto nebo svazek jednotlivce k určitému státu. To pak umožňuje určit i mezinárodněprávní závazky a oprávnění daného státu v této oblasti. Přesnějším výrazem pro toto pojetí je tak státní příslušnost. Je základem (titulem) pro výkon jurisdikce státu (personální kompetence) ve vztahu ke svým příslušníkům. V neposlední řadě je i titulem a jednou z podmínek pro výkon diplomatické ochrany. Mezinárodněprávní pojem státní příslušnosti ( nationality , nationalité ) zůstal proto v podstatě stejný, ač vnitrostátní obsah státoobčanského poměru prodělal významné historické změny, které jsou patrné i z názvu. Za feudalismu (a někdy i v současných monarchiích) je to termín poddaní ( subjects ), pro šlechtice či obecně svobodné osoby termín inkolát (incolatura). Od doby buržoazních revolucí je to pak termín občané ( citizens , citoyens ). Z pohledu mezinárodního práva však vždy šlo a jde o státní přísluš- níky ( nationals , ressortissants ). Naproti tomu ve vnitrostátním právu nabývá na významu pojetí statusové, protože státní občanství je pak chápáno jako určitý soubor práv a povinností, které jednot- livci daný právní řád přiznává. Tomuto pojetí se do určité míry blíží také občanství EU jakožto zvláštní právní status vyplývající ze Smlouvy o EU (a Listiny základních

7