PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ 2025 - Morávek (ed.)

oprávnění k poskytování zdravotních služeb – v důsledku toho dopadá na tohoto po skytovatele jen část povinností poskytovatelů zdravotních služeb. Úhrada ze zdravot ního pojištění zde kryje jen část skutečných nákladů, což omezuje rozsah zdravotních služeb, které mohou tato zařízení poskytovat. Výsledkem je, že člověk s komplexními potřebami nedostává komplexní podporu, ale vždy jen její dílčí část – podle toho, ve kterém typu služby se nachází. Pokud člověk zůstává mimo systém lůžkové či pobytové péče ve svém domácím prostředí, koordinace potřebné podpory zpravidla dopadá na něj samotného nebo na jeho rodinu. Tato situace vytváří výrazné nerovnosti mezi jednotlivými uživateli péče a často vede k dlouhodobému přetížení pečujících, kteří jsou nuceni nahrazovat nedostatky roztříštěného a málo provázaného systému. Vedle organizačního a systémového nastavení je dlouhodobá péče také oblastí s vý raznou lidskoprávní rovinou. Její podoba přímo ovlivňuje možnost člověka žít podle vlastních představ, zachovat si volbu a kontrolu nad vlastním životem a účastnit se běžných společenských aktivit. Tuto lidskoprávní rovina akcentuje zejména Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, která staví právo na nezávislý a komunitní život do samotného centra moderního pojetí dlouhodobé péče. 3. Dlouhodobá péče optikou Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením Úmluva o právech osob se zdravotním postižením představuje klíčový mezinárod ní rámec, který zásadním způsobem formuje podobu podpory lidí se sníženou sobě stačností. Nestaví na přístupu založeném na diagnóze či typu postižení, ale na rovnosti, autonomii a plné účasti na životě společnosti. Všechna legislativní opatření v oblasti dlouhodobé péče proto musí být vykládána a aplikována v souladu s těmito principy. Ve vztahu k oblasti sociálně-zdravotního pomezí má mimořádný význam zejména článek 19, který zakotvuje právo na nezávislý způsob života a život v komunitě. Stát je povinen zajistit, aby lidé se zdravotním postižením mohli rozhodovat o tom, kde a s kým budou žít, nebyli nuceni setrvávat v instituci pouze proto, že potřebují podpo ru, a měli přístup k potřebným službám v domácím a komunitním prostředí. Současně musí mít rovné možnosti účasti na životě společnosti. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením vykládá tento článek velmi přísně: státy nemají pouze reago vat na existující segregaci, ale aktivně ji odstraňovat, podporovat rozvoj komunitních služeb a zajistit dostupnost individualizované podpory. Dlouhodobá péče tak není jen otázkou organizačního uspořádání, ale především závazkem v oblasti lidských práv. Významnou roli hraje také článek 25, který upravuje právo na dosažení nejvyšší možné úrovně zdraví bez diskriminace. Toto právo zahrnuje dostupnost zdravotních služeb co nejblíže místu bydliště, zajištění kontinuity péče, respekt k individuálním potřebám a aktivní zapojení člověka do rozhodování o vlastní péči. Pokud dostupnost zdravotních služeb závisí nikoli na potřebách člověka, ale na typu zařízení, v němž se

107