SLP 10 (2016)

68 / 192

66
ZÁVĚR
Princip non-refoulement. Krátké slovní spojení, které má moc zachránit životy. Jeho
význam pro členské státy Evropské unie, tedy i pro Českou republiku, v minulých
měsících opět vzrostl v návaznosti na hromadný příliv osob, který začal v roce 2015,
v době, kdy jsme dopisovali tuto publikaci. Dovolíme si proto v závěru krátkou reflexi
aktuální situace právě z hlediska tohoto pojmu a jeho aplikaci na mořské hranici států.
Při zkoumání daného principu jsme se vrátili k jeho definici v uprchlickém právu,
tedy ke kořenům právní úpravy. Role non-refoulement je zásadní – je jedinou povinnos-
tí, která je státům univerzální smluvní úpravou uprchlictví uložena. Úmluva o práv-
ním postavení uprchlíků státům ukládá povinnost nenavrátit uprchlíka na hranice
území, kde by jeho životu či osobní svobodě hrozilo nebezpečí z důvodů uvedených
v definici uprchlíka. Další povinnosti jsou vázány na situaci, kdy si stát osobu ponechá
na svém území buďto dobrovolně, anebo proto, že ji nemůže navrátit do jiné země.
V těchto situacích pak uprchlíkovi náležejí výhody stanovené Úmluvou, tedy možnost
vstupu na trh práce, přístup k soudům, přístup dětí ke školní docházce, možnost pod-
nikat a podobně. Úmluva sama nedává státům povinnost udělit uprchlíkovi status.
Uprchlík tak po opuštění své domovské země neví, kde získá ochranu, to je fakticky
v rukou států. A byť je z Preambule Úmluvy zřejmé, že by bylo vhodné, aby státy
samy dobrovolně sdílely břemeno, které by jinak leželo na bedrech jen těch států,
které sousedí s domovskými zeměmi uprchlíků, do normativního vymezení tuto ideu
nevtělily. V historii se státům podařilo adekvátně postupovat v případě většího přílivu
osob z Maďarska v roce 1956, kdy do Rakouska přišlo během několika týdnů 200 000
uprchlíků. Téměř sto tisíc bylo během dalších několika týdnů přesídleno do dalších
zemí. Takto příznivý přístup se ale v posledních desetiletích neopakuje. Uprchlíci zů-
stávají ve většině případů v zemích svého regionu, ať již proto, že chtějí, anebo proto,
že není možnost odejít jinam. Někteří z nich se však o odchod do jiných zemí snaží
a především ekonomicky vyspělé země hledají cesty, jak jejich příchodu zamezit.
Systém ochrany uprchlíků založený na principu non-refoulement tak nejenže není
spravedlivý vůči státům, není jej ani možné bez výtek přijmout jako dobrý pro uprch-
líky samotné. Právní úprava státům fakticky umožňuje ponechat tíhu velkých počtů
osob na zemích, které sousedí s domovskými zeměmi uprchlíků. Pokud je jedinou
smluvní povinností nenavrátit do nebezpečí, není pochyb o tom, že řada států tuto
možnost využije doslovně, pokud budou potřebovat. Svědčí o tom ostatně i úprava
bezpečných třetích zemí či bezpečných zemí původu v evropské legislativě. Současný
hromadný příliv osob do zemí Evropské unie je svým rozsahem prvním svého druhu
od doby platnosti těchto institutů. A je otázkou, zda dojde k jejich uplatnění ve vět-
ším měřítku, zda si označování zemí za bezpečné vyhodnotí státy samy,1 anebo zda
1 Srov. kupříkladu Maďarsko, které nařízením vlády stanovilo seznam bezpečných zemí (Government
Decree 191/2015 (VII.21) on national designation of safe countries of origin and safe third countries,
dostupné na [online]. Citováno 12. 1. 2016.