SLP 10 (2016)

tábora bude jednat jako orgán onoho jiného státu. Možné porušení může nastat při tzv. pre-screeningu, tedy v situaci, kdy orgány jiného než teritoriálního státu zjišťují na letišti, zda konkrétní osoby cestující do jeho země vpustí do letadla. Podobně je otázkou, jakou odpovědnost by měl mít stát v případě, že se dohodne s jiným státem na provádění řízení o tom, zda osoba je či není uprchlíkem; 82 pokud tento jiný stát aplikuje rozdílné standardy než stát, který jej řízením pověřil, pak jsou namístě úvahy o odpovědnosti nad případným porušením principu non-refoulement také. Stejně tak je otázkou, jak hodnotit v tomto kontextu tzv. sankce pro dopravce, 83 a další podobné instituty aplikované státy Evropské unie. 84 Daleko častěji bude v praxi nejspíše docházet k tzv. chain refoulement , kdy jeden stát navrátí osobu do státu jiného, který ale sám neprovede řízení a osobu pošle do dalšího státu; zde se ale bude jednat o extrateritoriální účinek konkrétní normy, stát je odpo- vědný bez toho, že by jednal mimo své území. ͸.͹ Aplikace principu non-refoulement na volném moři Volným mořem je myšlena část moře, která nenáleží žádnému státu, kde žádný stát nevykonává svoji suverenitu. Pobřežní stát má možnost činit si nároky na určité vyme- zené oblasti moře, s nímž sousedí. To se týká pobřežního moře, které si stát může sta- novit v šíři až 12 námořních mil od tzv. základní linie, a které je považováno za území pod jeho svrchovaností, anebo kupříkladu přilehlé zóny či výlučné ekonomické zóny, v nichž má stát smluvně definovaná práva daná Úmluvou o mořském právu. 85 V při- lehlé zóně (tedy v pásmu, které navazuje na pobřežní moře směrem do moře) má stát možnost provádět kontrolu, aby zabránil „porušování jeho celních, finančních, přistě- hovaleckých nebo zdravotnických předpisů na jeho území nebo v pobřežním moři“, 86 stále tedy má stanoveny určité možnosti aktivit, ale jinak jde o oblast, která již spadá pod obecný režim volného moře. Navážu-li na výše uvedené, je zřejmé, že státy mají povinnosti i v případě, kdy je jim jednání osob přičítáno i mimo jejich území. Vlastně ke všem výše uvedeným úmluvám najdeme a) zajímavé argumenty pro a proti v literatuře i v praxi států, a k některým z nich i b) důležitá rozhodnutí mezinárodních soudních či kvazisoudních mechanismů. S ohledem na rozsáhlost literatury se – vzhledem k účelu této části publikace – zaměřím na otázku extrateritoriální aplikace čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. 82 Srov. tzv. off-shore procedure v Austrálii. Srov. DAVIES, S. E. Legitimising Rejection: International Refugee Law in Southeast Asia. 83 Sankce pro dopravce jsem v českém jazyce více rozebírala v HONUSKOVÁ, V. Definice uprchlíka a její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 201-204, kde jsou i odkazy na další literaturu. 84 Zajímavý exkurs poskytuje O´NIONS, H. Asylum – A Right Denied: a critical analysis of European asylum policy. Ashgate, 2014., s. 165 a násl. 85 Srov. Úmluva o mořském právu z roku 1982 (publ. pod č. 240/1996 Sb.). 86 Srov. čl. 33 Úmluvy o mořském právu.

25