SLP 10 (2016)

ZÁVĚR Princip non-refoulement . Krátké slovní spojení, které má moc zachránit životy. Jeho význam pro členské státy Evropské unie, tedy i pro Českou republiku, v minulých měsících opět vzrostl v návaznosti na hromadný příliv osob, který začal v roce 2015, v době, kdy jsme dopisovali tuto publikaci. Dovolíme si proto v závěru krátkou reflexi aktuální situace právě z hlediska tohoto pojmu a jeho aplikaci na mořské hranici států. Při zkoumání daného principu jsme se vrátili k jeho definici v uprchlickém právu, tedy ke kořenům právní úpravy. Role non-refoulement je zásadní – je jedinou povinnos- tí, která je státům univerzální smluvní úpravou uprchlictví uložena. Úmluva o práv- ním postavení uprchlíků státům ukládá povinnost nenavrátit uprchlíka na hranice území, kde by jeho životu či osobní svobodě hrozilo nebezpečí z důvodů uvedených v definici uprchlíka. Další povinnosti jsou vázány na situaci, kdy si stát osobu ponechá na svém území buďto dobrovolně, anebo proto, že ji nemůže navrátit do jiné země. V těchto situacích pak uprchlíkovi náležejí výhody stanovené Úmluvou, tedy možnost vstupu na trh práce, přístup k soudům, přístup dětí ke školní docházce, možnost pod- nikat a podobně. Úmluva sama nedává státům povinnost udělit uprchlíkovi status. Uprchlík tak po opuštění své domovské země neví, kde získá ochranu, to je fakticky v rukou států. A byť je z Preambule Úmluvy zřejmé, že by bylo vhodné, aby státy samy dobrovolně sdílely břemeno, které by jinak leželo na bedrech jen těch států, které sousedí s domovskými zeměmi uprchlíků, do normativního vymezení tuto ideu nevtělily. V historii se státům podařilo adekvátně postupovat v případě většího přílivu osob z Maďarska v roce 1956, kdy do Rakouska přišlo během několika týdnů 200 000 uprchlíků. Téměř sto tisíc bylo během dalších několika týdnů přesídleno do dalších zemí. Takto příznivý přístup se ale v posledních desetiletích neopakuje. Uprchlíci zů- stávají ve většině případů v zemích svého regionu, ať již proto, že chtějí, anebo proto, že není možnost odejít jinam. Někteří z nich se však o odchod do jiných zemí snaží a především ekonomicky vyspělé země hledají cesty, jak jejich příchodu zamezit. Systém ochrany uprchlíků založený na principu non-refoulement tak nejenže není spravedlivý vůči státům, není jej ani možné bez výtek přijmout jako dobrý pro uprch- líky samotné. Právní úprava státům fakticky umožňuje ponechat tíhu velkých počtů osob na zemích, které sousedí s domovskými zeměmi uprchlíků. Pokud je jedinou smluvní povinností nenavrátit do nebezpečí, není pochyb o tom, že řada států tuto možnost využije doslovně, pokud budou potřebovat. Svědčí o tom ostatně i úprava bezpečných třetích zemí či bezpečných zemí původu v evropské legislativě. Současný hromadný příliv osob do zemí Evropské unie je svým rozsahem prvním svého druhu od doby platnosti těchto institutů. A je otázkou, zda dojde k jejich uplatnění ve vět- ším měřítku, zda si označování zemí za bezpečné vyhodnotí státy samy, 1 anebo zda 1 Srov. kupříkladu Maďarsko, které nařízením vlády stanovilo seznam bezpečných zemí (Government Decree 191/2015 (VII.21) on national designation of safe countries of origin and safe third countries, dostupné na http://www.refworld.org/pdfid/55ca02c74.pdf [online]. Citováno 12. 1. 2016.

66