SLP 10 (2016)

uzavře hranice a nebude nikoho zpět přijímat? První země azylu dokonce podle evrop- ské úpravy vyžaduje explicitní souhlas státu, který již osobě jednou ochranu poskytl, že ji znovu přijme. U bezpečných zemí původu lze postavit argumentaci na právní po- vinnosti domovské země přijmout svého občana zpět, ovšem státy mnohdy své občany přijímat zpět nechtějí. Samostatnou otázkou je pak relevance ochrany státních hranic. Pokud nejsou práv- ními překážkami, má smysl o nich uvažovat a opevňovat je, budovat zde ploty? Podle našeho názoru je ochrana hranic důležitou faktickou překážkou, která umožňuje státu regulovat příliv osob a především je registrovat a tak vědět, kdo na jeho území přichází. Povinnost registrace je obsažena i v dublinském systému, závazky z něho plynoucí ovšem některé státy přestaly v době migrační krize zcela dodržovat. Stejně tak někte- ré státy na vnější hranici svou hranici v podstatě otevřely a umožnily vstup velkému množství osob. S ohledem na povinnost nenavracení byly státy na vnější hranici sku- tečně vystaveny tomu, že uprchlíky musely přijmout na své území již ve chvíli, kdy k hranici přišli (přičemž ovšem nemohly na první pohled určit kdo je skutečně uprch- líkem). A byly to především Řecko a Itálie, jimž byly navraceny osoby z ostatních zemí EU, tlak na ně byl tedy velký. Přesto byl jejich krok velmi problematickým pro celou Evropskou unii. K povinnosti nenavracet na hranici se přidává i extrateritoriální úči- nek principu non-refoulement . Pokud by se státy mohly vyhnout povinnostem, které mají v případě, že na jejich území uprchlík přijde, tím, že jej na území nevpustí, byla by to pro ně z jejich hlediska výhoda, proto se objevují případy, kdy státy extraterito- riální účinek daného principu popírají. Státy EU nyní uvažují o krocích, které zastaví migranty, resp. uprchlíky již na cestě. To se týká jak cesty po zemi, a tedy spolupráce se zeměmi, kterými migranti procházejí (a možnosti navracení do nich navázané na finanční podporu), tak cesty po moři. Na pořad dne se také vrátily otázky ochrany vnějších hranic v souvislosti se systémem pátrání a záchrany. Vzhledem k tomu, že uprchlíci se nezřídka vydávají na cestu přes moře na zcela nevyhovujících lodích, dostávají se do potíží, volají o pomoc a je nutné je zachránit. Je třeba zdůraznit, že velká většina akcí zaměřených na ochranu evropských hranic se v praxi změní v záchranné operace. Na tuto skutečnost reagovala i Evropská unie, když v novém nařízení upravujícím ostrahu vnějších námořních hranic v kontex- tu operací koordinovaných agenturou FRONTEX stanovuje explicitní pravidla pátrá- ní a záchrany (která víceméně kopírují stávající mezinárodněprávní úpravu). Nicméně nelze přehlédnout stále narůstající počty osob, které při snaze překročit námořní hra- nice některého z evropských států zahynou, a bylo by jistě ve jménu záchrany lidských životů žádoucí, aby došlo k posílení stávajících pohraničních operací. Současná migrační krize ukázala v jasnějším světle problémy, které nejsou ani v Evropě ani v celosvětovém měřítku nijak nové. Vzhledem k proudění statisíců uprch- líků a migrantů do vybraných evropských zemí a k diskutované možnosti, že se v blízké době dají do pohybu další miliony občanů blízkovýchodních a afrických států, sílí

68