SLP 10 (2016)

ROZSAH PRINCIPU NENAVRACENÍ SE ZŘETELEM K JEHO APLIKACI NA HRANICÍCH A MIMO ÚZEMÍ STÁTU

Věra Honusková Název této části je úmyslně formulován poměrně teoreticky, ač jde o tematiku, je- jíž dopady jsou zároveň navýsost praktické. Zmíněný určitý rozpor je třeba mít stále na paměti; ač se pohybujeme ve výšinách mezinárodního práva a jeho interpretace, koncovými adresáty jsou skuteční lidé. Téma se týká především ochrany uprchlíků, případně migrantů obecně. Tito lidé přicházejí do jiných než svých domovských států a některým z nich hrozí v případě nuceného návratu domů zásadní újma. 1 S rozvo- jem mezinárodního práva lidských práv se i toto ohrožení stalo předmětem zájmu států a pro určité vymezené případy se dokonce k ochraně osob před hrozbou zaváza- ly. Smluvním vyjádřením závazku jsou ustanovení smluv, jejichž podstata je nazvána jako princip non-refoulement . Normativní vymezení daného principu nalezneme již ve 30. letech 20. století 2 v první obecnější úmluvě vztahující se k uprchlíkům. V druhé polovině 20. století pak byl vtělen hned do několika úmluv, a to jak v oblasti meziná- rodního práva uprchlického, tak i mezinárodního práva lidských práv. K principu nenavracení se vážou mnohé otázky, jejichž palčivost vynikne při uvě- domění si dopadů, které na život adresátů jeho aplikace má. Na straně jedné je totiž zřejmý jeho lidskoprávní, potažmo humanitární charakter, na straně druhé je nutno se vypořádat s tím, že státy nemohou chránit všechny osoby před jakýmkoli nebezpe- čím. Rubem mince ochrany je totiž povinnost státu garantovat svým občanům určitý standard veřejného pořádku, zajistit jim bezpečí, a poskytnutí ochrany příliš velké- mu množství osob (cizinců) by mohlo způsobit neschopnost státu postarat se o ně. Ohraničení rozsahu daného principu ratione materiae , ratione personae i ratione loci 1 Podle Wouterse zákaz refoulement v širokém a obecném smyslu znamená „zákaz nuceného, přímého nebo nepřímého, přemístění osoby do země nebo oblasti, kde jí hrozí, že bude vystavena porušování lidských práv“. Srov. WOUTERS, C.W. International Legal Standards for the Protection from Refoulement. Antwerp-Oxford-Portland: Intersentia, 2009, s. 25. Takto široké vymezení může posloužit k představě o tom, co pojem znamená. Pokud bychom jej měli brát jako právní vymezení, pak bych si s ním dovolila polemizovat mimo jiné z důvodů různých vymezení daného principu v jednotlivých smluvních in- strumentech, což limituje nalezení společného jmenovatele a možný rozsah obyčejové normy. Uvedené obecné vymezení v sobě obsahuje všechna normativní vyjádření (ba i více, srov. velmi obecnou formulaci „porušování lidských práv“), která jsou ale závazná jen pro určitou část států a takto široce formulovaný zákaz navracení nikde ukotven vnitrostátní – jako reflexe vícero mezinárodněprávních závazků – být nemůže. Přehled smluvních závazků jednotlivých států uvádíme v příloze této publikace. 2 Srov. čl. 3 Úmluvy Společnosti národů o mezinárodním postavení uprchlíků z roku 1933. Zákaz navra- cení se vztahoval na uprchlíky, kterým bylo povoleno na území státu pobývat, u ostatních platil zákaz navrácení osoby na hranice státu jeho původu. Je třeba mít na paměti, že tehdy bylo jen nemnoho kategorií uprchlíků (ruští uprchlíci, arménští), a to, zda je či není osoba uprchlíkem, bylo možné snáze určit než dnes.

7