SLP 05 (2013)

Na tehdejší české poměry nezvykle otevřeně dále Úmluva o biomedicíně připouští tzv. rationing, tj. zdůvodňované omezování některých nákladných zdravotních služeb, 9 když ve svém čl. 3 ukládá smluvním stranám povinnost, aby, majíce na zřeteli zdra votní potřeby a dostupné zdroje, v rámci své jurisdikce učinily odpovídající opatření pro zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče patřičné kvality. Zatímco však Úmluva o biomedicíně požaduje, aby státy zamezily neoprávněné diskriminaci, je si zároveň vě doma notně omezených prostředků, které mají státy pro účely poskytování zdravotní péče patřičné kvality k dispozici. Jak proto Úmluva zdůrazňuje, účelem z toho důvodu není vytvořit individuální právo, o které by se mohla každá osoba opírat při soudním řízení proti státu, nýbrž spíše podnítit stát, aby podnikl k zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče patřičné kroky jako součást své sociální politiky. 10 Patřičnou kvalitu zdravotní péče pak Úmluva o biomedicíně v čl. 4 definuje pro veškeré zákroky v oblasti péče o zdraví tak, že tyto musí být v souladu s platným právem obecně, jak je doplněno a rozvíjeno profesními pravidly. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že vzhledem k účelu, který si sama Úmluva o biomedicíně ve své Vysvětlující zprávě vytyčuje, přináší nakonec Úmluva spíše struč ný katalog práv pacientů, formulovaný na mnoha místě de facto rámcově, s tím, že harmonizuje a stanoví společné obecné standardy na ochranu lidské bytosti v kontextu biomedicínských věd. 11 Jak dále vyplývá z Vysvětlující zprávy, Úmluva o biomedicíně má být co do svého účelu chápána jako nástroj, kterým jsou načrtnuty toliko ty nejdůležitější zásady, představující společný rámec pro ochranu lidských práv a důstojnosti lidské by tosti jak v tradičních, tak v rozvojových oblastech. Jinými slovy, Úmluva o biomedicíně stanovuje pro smluvní státy určitou společnou minimální úroveň ochrany práv pacienta; jakési nepodkročitelné minimum pro národního zákonodárce. 12 Nezbývá než zkonstato vat, že v době ratifikace Úmluva o biomedicíně bez jakýchkoliv pochybností představo vala i přes vše výše uvedené z pohledu českého medicínského práva nepochybný posun směrem k modernímu chápání postavení pacienta jakožto autonomní bytosti s právem na důstojnost a sebeurčení. ͸.͸ Některé ústavněprávní souvislosti Úmluvy o biomedicíně Úmluva o biomedicíně jakožto mezinárodní smlouva v režimu čl. 10 Ústavy má v případě odchylného znění aplikační přednost před zákonem, z čehož navíc vyplý vá i její potenciální bezprostřední účinnost; pokud je navíc ve svých ustanoveních dostatečně konkrétní a nepotřebuje proto prováděcí vnitrostátní akt, je bezprostřed 9 Jedním z mála autorů, kteří se problematikou rationing zabývali již před ratifikací Úmluvy o biomedicíně, byli J. HOLČÍK a J. KOUPILOVÁ. Srov.: HOLČÍK, J., KOUPILOVÁ, J.: Přidělování zdravotnických služeb (součást procesu určování priorit zdravotní péče) . Zdravotnictví v České republice, 4/1998, str. 23.

10 Odst. 26 Vysvětlující zprávy. 11 Odst. 4. Vysvětlující zprávy.

12 V této souvislosti nelze než poznamenat, že Úmluvu o biomedicíně ani nesignovaly, ani neratifikovaly některé smluvní státy Rady Evropy pověstné svým propracovaným systémem ochrany práv pacientů (Německo, Velká Británie).

63