SLP 05 (2013)

věže newyorského Světového obchodního centra v plamenech spolu s nápisem „Islám pryč z Británie – Chraňte britské občany“ a také znak zákazu vstupu, ve kterém se nacházela hvězda a půlměsíc. Soud konstatoval, že podobný všeobecný a vehement ní útok na muslimskou náboženskou skupinu spadá pod článek 17 Úmluvy, a tedy článek 10 zde není vůbec aplikovatelný. Stížnost tak byla prohlášena za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy. Z hlediska použití článku 17 je také velmi zajímavý případ Kasymakhunov and Saybatalov proti Rusku . 28 Zde Soud rozhodl rozsudkem, nikoliv rozhodnutím, proto je zapotřebí upozornit na velmi důležitou věc, týkající se aplikace článku 17 Úmluvy, a to, že osoba může být zbavena pouze těch práv, která zneužívala. 29 Pokud tedy na příklad jednotlivec podněcuje k rasové nenávisti svým projevem, může při aplikaci zákazu zneužití práva (článek 17) dojít ke zbavení jeho svobody slova, nikoli ale třeba práva na uložení trestu jen na základě zákona (článek 7 Úmluvy), jak tomuto bylo v daném případě. Stěžovatelé, Yusup Kasymakhunov, Uzbek, a Marat Saybatalov, Rus, byli oba odsouzeni pro jejich členství v radikální islámské organizaci „Hizb ut-Tahrir al-Islami“, na sedm let a čtyři měsíce a na pět let a šest měsíců odnětí svobody v tom to pořadí. Soud poznamenal, že režim, který Hizb ut-Tahrir hodlá zřídit, se zakládá na právu šaría, jež je v rozporu se základními principy demokracie, zejména s ohledem na jeho vztah k trestnímu právu a trestnímu řízení, jeho pravidla o právním postavení žen a způsobu, jakým zasahuje do všech oblastí soukromého a veřejného životu na zá kladě zvláštních náboženských zásad. Toto hnutí jasně usiluje o získání politické moci za účelem svržení nemuslimské vlády a ustanovení Islámu po celém světě. S ohledem na zmíněné, Soud konstatoval, že šíření politických idejí Hizb ut-Tahrir stěžovateli jasně představuje činnost spadající do oblasti působnosti článku 17 Úmluvy, proto část stížnosti, týkající se článku 10 Úmluvy, shledal neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy. Výše zmíněné případy poukazují na to, že Soud a Komise využívají ustanovení člán ku 17 Úmluvy, pokud jde o zjevné zneužití práv zaručených Úmluvou. V některých případech Soud však musí posuzovat nejednoznačné otázky, kde k aplikaci článku 17 na svobodu projevu nedochází přímo, ale pouze s odkazem na to, že skutkové okolnos ti nejsou dostatečně závažné, aby ospravedlnily použití tohoto článku na daný případ. ͹. Nepřímá aplikace článku ͷͽ Úmluvy V poslední době Soud velmi zřídka zamítá stížnosti, týkající se práva na svobodu projevu, s odkazem na článek 17 Úmluvy. Zpravidla vydá rozsudek v meritu věci, a se zákazem zneužití práv se vypořádá jako s jednou z námitek vlády. Může také na tento článek Úmluvy odkázat v rámci popisu obecných principů, které lze aplikovat pro daný případ, tedy používá ho jako určité interpretační pravidlo, vodítko. Zejména jde- -li o případy odlišné interpretace historických událostí. 28 Kasymakhunov and Saybatalov proti Rusku , rozsudek ze dne 14. 3. 2013, č. 26261/05 a č. 26377/06. 29 KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M . Evropská úmluva o lidských právech . Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 127.

84