SBORNÍK 66 SVOČ 2016

než na vědeckých poznatcích, závisí na konkrétním vkusu autora. S tímto vědomím se i přesto pro účely této práce jeví jako užitečné slušnost vymezit. Vyjdu-li z běžného jazyka, mám za to, že slušnost je obvykle užívána ve dvou podo- bách. Prvně jako souhrn toho, co se sluší – společenských norem náležitého chování. Obyčejně se např. říká, že je slušné omluvit se za jednání, kterým člověk poškodí druhého či, že není slušné po jídle říhat. Společenské normy slušnosti tedy umožňují naše i cizí jednání hodnotit z hlediska jeho souladnosti. Tuto kategorii označím jako slušnost v objektivním smyslu , přičemž jde o souhrn představ o chování za- loženém na zvyklostech nebo morálce, které je ve společnosti považováno za náležité či významné a z toho důvodu je formálně či neformálně vynucováno. 7 Jinak řečeno, jedná se o historicky osvědčené normy, na kterých je společnost jako taková vystavena a kterými si její jednotliví členové projevují vzájemnou sounáležitost. Jejich obsah bývá často nejednotně vykládán, a pokud není tento proces formalizován, zůstane pouze na společnosti samé. Může se jednat o chování morální i amorální, nikoliv však nemorální, neboť mravnost je vždy vyšší hodnotou než zvyklost. 8 Druhá podoba se obrací ke konkrétnímu jedinci. Slušnost je jeho vnitřní postoj, určitá hodnota či ideál, na který se ve svém rozhodování orientuje. To vyjadřuje kupř. výrok, že tento člověk je slušný – na základě projevů jeho vnějšího chování (souladného se slušností v objektivním smyslu) se usuzuje o jeho vnitřním postoji. Tuto kategorii lze označit jako slušnost v subjektivním smyslu a obecně defino- vat slovy Gutha-Jarkovského jako „blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového k jistým obětem a jistému sebezapření, jež vyžaduje život společenský vůči spolubližnímu.“ 9 Slušnost v subjektivním smyslu je nejvýznamnějším projevem sociální dimenze člo- věka, jenž jako svobodné individuum vstupuje z různých důvodů do kontaktu se svými druhy. 10 Uplatňování svobody jednoho však permanentně naráží na svobody druhých, 11 čímž vznikají sociální konflikty. Tato tření je možná vyřešit ex post (zhodnocením souladu se slušností v objektivním smyslu či právem a uplatněním sankce), avšak mnohem efektivnější a prospěšnější je jim již ex ante předcházet. Prostředkem k tomuto jsou právě hodnoty slušnosti chápající druhé osoby jako sa- mostatná individua, s nimiž je pro slušný (dobrý) způsob života nutno kooperovat. Druhého nedehumanizují na pouhý nástroj k dosažení vlastního zájmu, ale naopak 7 Slušnost. In: HAVRÁNEK, B. Slovník spisovného jazyka českého. Díl 3. R-U . Praha: Československá akademie věd, 1966, s. 399. 8 Charakteristické je biblické „nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti.“ Srov. SOKOL, J. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii . Praha: Vyšehrad, 2014, s. 36. 9 GUTH-JARKOVSKÝ, J. S. Společenský katechismus . Praha: Hejda &Tuček, 1914, s. 39. 10 „Zoon politikoon“ ostatně ani nemůže jinak, srov. slavný Aristotelův výrok: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh.“ 11 Strach z uplatňování svobody druhých je myšlenka stojící za celou teorií společenské smlouvy. Lidé se raději některých svých svobod dobrovolně vzdají ve prospěch státu, který si vezme jejich výkon na sebe.

221