ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

AKTUÁLNÍ OTÁZKY ZAJIŠŤOVÁNÍ OSOB A VĚCÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Tomáš Gřivna a kol.

PRAHA 2024

UNIVERZITA KARLOVA PRÁVNICKÁ FAKULTA

Kniha je dostupná na internetu ve formátu FlippingBook™: https://cld.bz/qQEIqse

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní Licence

AKTUÁLNÍ OTÁZKY ZAJIŠŤOVÁNÍ OSOB A VĚCÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Tomáš Gřivna a kol.

Praha 2024

Recenzenti: doc. JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D. JUDr. Tomáš Sokol

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Aktuální otázky zajišťování osob a věcí v trestním řízení (konference) (2024 : Praha, Česko) Aktuální otázky zajišťování osob a věcí v trestním řízení / Tomáš Gřivna a kol.. – Praha : Univerzita Karlova, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, 2024. – 1 online zdroj Částečně slovenský text, česká, anglická a slovenská resumé Sborník příspěvků ze stejnojmenné vědecké konference konané dne 21.3.2024 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. -- Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy ISBN 978-80-7630-052-1 (Univerzita Karlova, Právnická fakulta ; online ; pdf) * 343.13 * 343.132/.133 * 343.272 * 343.126 * 343.125:341.171(4) * 343.143 * 342.7 * 347.951 * (437.3) * (437.6) * (062.534) – trestní právo procesní – Česko – trestní právo procesní – Slovensko – přípravné řízení trestní – zajištění majetku a věcí v trestním řízení – vazba

– evropský zatýkací rozkaz – svědek v trestním řízení – lidská práva – soudní nálezy a usnesení – Česko – soudní nálezy a usnesení – Slovensko – zajištění osob v trestním řízení – sborníky konferencí 343 – Trestní právo [16]

© Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2024 Vydala Univerzita Karlova, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-7630-052-1 (online)

PODĚKOVÁNÍ Tato publikace je výstupem vědecké konference konané dne 21. 3. 2024 na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Tímto děkujeme Unii obhájců České republiky, z. s., která se stala sponzorem této konference.

OBSAH

Seznam autorů

6

Předmluva

7

1. Zajištění věcí v judikatuře ústavního soudu

8

Pavel Šámal

2. Zajištění věcí a majetku osob, proti nimž se nevede trestní řízení Tomáš Gřivna 3. Aktuálne výzvy pri získavaní elektronických dôkazov v prípravnom trestnom konaní

29

35

Jozef Čentéš, Michal Rampášek 4. Podmínky zajištění náhradní hodnoty

54

Vladimír Pelc 5. Dosiahnutie účasti svedka na procesnom úkone Margita Prokeinová 6. Zajišťování digitálních stop a jejich věrohodnost

62

68

Vladimír Smejkal 7. K některým aspektům nahrazení vazby

91

Jana Tlapák Navrátilová, Ingrid Galovcová 8. Aktuálna rozhodovacia činnosť slovenského ústavného súdu vo väzobných veciach – rozvoj garancií práva na osobnú slobodu Andrej Beleš 9. Odobratie eurobankoviek (na účely trestného konania) ako zaistenie veci sui generis?

102

117

Viliam Poništ 10. Primeranosť väzby vo vyšetrovaní

130

Rastislav Remeta 11. K nešvaru současné praxe při zajišťování peněžních prostředků na účtu v trestním řízení

145

Alena Tibitanzlová

4

12. Doktrína zesílených důvodů vazby

152

Martin Slovák 13. „Data freezing“ a navazující procesní instituty Daniel Oborák 14. Zajišťování majetku osob požívajících imunitu

160

170

Mikuláš Halás 15. Dočasné předání osoby na podkladě evropského zatýkacího rozkazu

179

Jan Mifek 16. K vybraným základným právám obvineného pri rozhodovaní o väzbe

189

Peter Hunák, Martin Ľupták 17. Zaisťovanie osôb a vecí v súlade s právnym poriadkom slovenskej republiky z pohľadu porušovania základných práv (judikatúra)

196

Lenka Pastieriková 18. Zaistenie virtuálnych mien

208

Ján Šanta, Eva Szabová, Ivo Šanta

19. Zajištění účasti svědků v řízení před soudem a možné důsledky jejich pasivity

227

Martin Adamec

Seznam zkratek

254 255

Seznam použitých zdrojů

5

SEZNAM AUTORŮ prof. JUDr. Jozef Čentéš, PhD., Univerzita Komenského v Bratislave prof. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., Právnická fakulta Univerzity Karlovy prof. JUDr. Margita Prokeinová PhD. Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., LL.M., DrSc., soudní znalec prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., Ústavní soud ČR doc. JUDr. Andrej Beleš, PhD., Univerzita Komenského v Bratislave doc. JUDr. Ingrid Galovcová, Ph.D., Policejní akademie České republiky v Praze doc. et doc. JUDr. Ján Šanta, PhD., LL.M., MBA, MSc., Právnická fakulta Trnavské univerzity doc. JUDr. Mgr. Jana Tlapák Navrátilová Ph.D., Právnická fakulta Univerzity Karlovy doc. JUDr. Vladimír Pelc, Ph.D., Právnická fakulta Univerzity Karlovy JUDr. Ing. Martin Adamec LL.M., Ph.D., Právnická fakulta Univerzity Karlovy JUDr. Peter Hunák, PhD., Okresný súd Banská Bystrica JUDr. Martin Ľupták, PhD., MBA, Krajský súd v Banskej Bystrici JUDr. Jan Mifek, Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni JUDr. Lenka Pastieriková, Paneurópska vysoká škola, fakulta práva JUDr. Michal Rampášek, Univerzita Komenského v Bratislave JUDr. Rastislav Remeta, PhD., Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave JUDr. Eva Szabová, PhD., Právnická fakulta Trnavské univerzity JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., Policejní akademie České republiky v Praze Mgr. Mikuláš Halás, LL.M., Právnická fakulta Univerzity Karlovy Mgr. Daniel Oborák, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Mgr. Viliam Poništ, PhD., Národná banka Slovenska Mgr. Martin Slovák, Právnická fakulta Univerzity Karlovy Mgr. Ivo Šanta, LL.M, MBA, MSc., finančný analytik Eesti Estonia

6

PŘEDMLUVA Zajištění osob a věcí v trestním řízení je téma nejen trestního práva procesního, ale i práva ústavního. Zajišťovacími instituty jako je zadržení, zatčení, vazba, zákaz vycestování nebo zajištění majetku se zasahuje do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním pořádkem včetně mezinárodních smluv. Zasahuje se jimi do prá va na osobní svobodu, do práva na soukromí, vlastnického práva nebo práva pokojně užívat majetek. Zákonná úprava a její aplikace je tak často podrobována testu ústav nosti, o čemž svědčí bohatá judikatura Ústavního soudu České republiky, a nezřídka je též porušení základních práv v této oblasti obsahem stížností k Evropskému soudu pro lidská práva. Moderní doba sebou přináší nové výzvy i v zajišťování osob, a přede vším v zajišťování věcí a majetku. Nejen důkazy, ale i výnosy z trestné činnosti mohou mít elektronickou podobu. Přeshraniční pohyb osob a kapitálu zajišťování komplikuje a orgány činné v trestním řízení se bez rychle a co nejméně formální mezinárodní spolupráce neobejdou. Devatenáct příspěvků v předkládané publikaci se snaží o po krytí širokého spektra problémů. Od zajišťování osob (obviněného, ale i svědka), a to i v rámci Evropské Unie, přes zajišťování majetku a důkazů, ať již ve věcné, tak i elek tronické podobě. Příspěvky pocházejí z per českých a slovenských odborníků, zastou pen je akademický i praktický pohled soudců, státních zástupců i advokátů. Doufáme, že čtenáři najdou v příspěvcích odpovědi alespoň na některé otázky, které si kladou. Doufáme, že čtenáře podnítíme k zamyšlení nad předestřenými problémy a pokud vyvoláme diskusi nad nimi, splní publikace náš cíl.

7

1. ZAJIŠTĚNÍ VĚCÍ V JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU 1 SECURING THINGS IN THE CASE LAW OF THE CONSTITUTIONAL COURT Pavel Šámal Příspěvek se zabývá vývojem a přehledem judikatury Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (policejních orgánů, státních zástupců a soudů) o zajištění věcí v trestním řízení, kterými mohou zasahovat do základního práva na pokojné užívání majetku. Na základě rozboru a posouzení konkrétních roz hodnutí dospívá k závěru, že Ústavní soud může kasačním způsobem zasahovat vůči rozhodnutí o zajištění věci nebo o zrušení či omezení zajištění jen zcela výjimečně, což vyplývá zaprvé z postavení Ústavního soudu jako specifického soudního orgánu ochra ny ústavnosti, který není součástí soustavy soudů, zadruhé ze zásady subsidiarity ústav ní stížnosti, kterou je možno podat až proti konečnému pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, a zatřetí z uplatňování zásady zdrženlivosti v zasahování Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva v přípravném řízení trestním, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v sousta vě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit, což nastává především při zjevném odepření spravedlnosti ( denegatio iustitiae ). Taková situace nastane při nedodržení některého ze tří požadavků kladených na rozhodnu tí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce, podle nichž rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 této Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 téže Listiny). Další dů vody mohou spočívat v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí o zajištění věci nebo v průtazích a nečinnosti při rozhodování o žádostech o vrácení zajištěných věcí, příp. i v ústavnosti nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. The paper deals with the development and overview of the case law of the Constitutional Court on the review of decisions of the criminal enforcement authorities (police officers, prosecutors) and courts on securing of things in criminal proceedings, which may interfere with the fundamental right to peaceful enjoyment of property. On the basis of an analysis and assessment of specific decisions, it concludes that the Constitutional Court may intervene in cassation against a decision to securing of the thing or to cancel or limit securing of the thing

1 Tento příspěvek je výstupem programu Cooperatio – vědní oblast Law (LAWS), který je řešen na Práv nické fakultě Univerzity Karlovy.

8

only in exceptional cases, which results firstly from the position of the Constitutional Court as a specific judicial body for the protection of constitutionality, which is not part of the system of courts, secondly, from the principle of subsidiarity of a constitutional complaint, which may be filed only against a final decision and other interference by public authorities with constitutionally guaranteed fundamental rights and freedoms, and thirdly, from the application of the principle of restraint in the interference of the Constitutional Court in the activities of other public authorities. The cassation intervention of the Constitutional Court has its place only in cases of a clear breach of mandatory provisions of sub-constitutional law in pre-trial criminal proceedings, when the criminal enforcement authorities (police officers, prosecutors) and courts exceeds the constitutional or statutory procedural framework, and the defects established by it, or their consequences, cannot be eliminated in any way in the system of criminal enforcement authorities, especially general courts, which occurs especially in the case of a manifest denial of justice (denegatio iustitiae). Such a situation arises in the event of non-compliance with any of the three requirements imposed on a decision on the seizure of property from the perspective of the constitutional framework, according to which the decision must have a legal basis [Article 2(2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms], must be issued by a competent authority [Article 2(2) and Article 38(1) of the Charter] and cannot be an expression of arbitrariness [Article 1(1) of the Constitution of the Czech Republic and Article 2(2) and (3) of the Charter]. Other reasons may lie in the inadequate reasoning of the decision to seize the case, or in the delay and inaction in deciding on the requests for the return of the seized items, or in the constitutionality of the failure to refer a question for a preliminary ruling to the Court of Justice of the European Union. 1.1 Úvod Zajištění věcí v trestním řízení se nyní po novele trestního řádu provedené zákonem č. 55/2017 Sb. (s účinností od 18. 3. 2017), která především vložila do zákona nový pododdíl 1 (nazvaný „Společné ustanovení“), jehož obsahem je nové ustanovení § 77b trestního řádu, jež vymezuje společně pro všechny typy zajištění věcí pojem věc důležitá pro trestní řízení , jíž se rozumí věc, která a) může sloužit pro důkazní účely, b) je nástro jem trestné činnosti, c) je výnosem z trestné činnosti, nebo d) je náhradní hodnotou za věc uvedenou v písmenech b) a c). Podle § 77b odst. 2 trestního řádu podléhá-li zajištění věc, která je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo v podílovém fon du, zajistí se svěřenskému správci nebo obhospodařovateli podílového fondu. Není-li známo, komu věc důležitá pro trestní řízení patří, zajistí se bez uvedení osoby, jíž byla zajištěna; v opatření se uvede, kdy a kde a z jakého důvodu k zajištění věci došlo. Vzhledem k tomu, že zákon zná i další důvody zajištění věcí v trestním řízení , zejmé na zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného podle § 47 a násl. trestního řádu a také zajištění majetku obviněného k výkonu peněžitého trestu podle § 344a trestního řádu či zajištění majetku obviněného nebo jeho části k výkonu trestu propad nutí majetku podle § 347 a násl. trestního řádu nebo zajištění majetku obviněného či

9

jiné osoby k výkonu ochranného opatření zabrání části majetku podle § 358b trestní ho řádu, je dále v odst. 3 § 77b trestního řádu stanoveno, že zajištění věci pro důkazní účely má přednost před jinými důvody zajištění věci . Důvod zajištění podle § 47, 78, 79, 79a, 79g, 344a, 347 nebo 358b trestního řádu lze v průběhu trestního řízení změnit usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. O změně důvodu zajištění není třeba rozhodovat v případě, kdy jsou splněny podmínky pro vyslovení propadnutí nebo zabrání věci, která je zajištěna k důkazním účelům, čímž se čelí „nadbytečnému rozho dování o přezajištění“ v případech, kdy věc byla původně zajištěna pro důkazní účely a po provedení dokazování přichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání 2 (např. byly zajištěna k důkazním účelům vražedné střelné zbraně, u kterých přichází v úvahu její propadnutí podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku; srov. k tomu § 77b odst. 3 věty druhá a třetí trestního řádu). Zajištění věci pro důkazní účely je realizováno především na základě povinnosti k před ložení nebo vydání věci podle § 78 trestního řádu a odnětím věci podle § 79 trestního řádu. Zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti (srov. § 135a a § 135b trestního zákoníku) je upraveno v § 79a až § 81b trestního řádu, kde jsou mimo jiné upraveny i instituty důležité z hlediska dále pojednávané judikatury Ústavního soudu, a to účinky zajištění (§ 79e trestního řádu), zrušení nebo omezení zajištění (§ 79f trestního řádu) či za jištění náhradní hodnoty (§ 79g trestního řádu). 3 V té souvislosti je třeba konstatovat, že při posuzování zákonnosti zajištění není třeba naprosté jistoty, že zajištěné peněžní prostředky jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, ale postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti , opírající se o konkrétní zjištěné skutečnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně do stupná na http://nalus.usoud.cz). K zajištění věcí mohou sloužit i další ustanovení, jako § 82 a násl. trestního řádu o domovní a osobní prohlídce, prohlídce jiných prostor a po zemků, vstupu do obydlí, jiných prostor a pozemků (byť tento vstup jen výjimečně, neboť jím nelze obcházet podmínky domovní prohlídky apod. 4 ), jakož i § 86 a násl. trestního řádu o zadržení a otevření zásilek, jejich záměně a sledování. Uvedená ustanovení implementovala i směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která mimo jiné v čl. 2 vymezuje pojem „výnosy z trestné činnosti“. Podle čl. 8 této Směrnice jsou členské státy povinny přijmout opatření k zajištění toho, aby byl obsah příkazu k zajištění sdělen dotčené osobě co nejdříve po jeho výkonu a v tomto sdělení by měl být uveden důvod vydání takového příkazu, přičemž dotčené osobě musí být dána možnost účinně napadnout příkaz k zajištění u soudu, což podle předchozí úpravy v ustanoveních § 78 a § 79 ve znění před novelou nebylo možné (srov. TREŠLOVÁ, Lenka. In: DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017. ISBN 978-80-7552-600-7 s. 642–643). 4 Srov. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. In: ŠÁMAL, Pavel a kol . Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-465-0 s. 1141. 2 Shodně viz TREŠLOVÁ, Lenka. In: DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád. Komen tář. 1. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017. ISBN 978-80-7552-600-7, s. 645. 3

10

1.2 Judikatura Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení trestním Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně za ručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadří zen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, představuje-li takové poru šení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) 5 ]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Na toto obecné vymezení postavení Ústavního soudu navazuje judikatura zdůraz ňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, přičemž praxe Ústavního soudu vychází z toho, že ústavní soud nictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními pro středky ochrany uplatnitelnými před obecnými soudy. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zása hu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno proto vykládat přísně restriktivním způsobem . Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Je tomu tak proto, že přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státní ho zastupitelství, resp. dozorujícího státního zástupce (§ 174 trestního řádu), a násled ně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení ko gentních ustanovení podústavního práva (v dřívější judikatuře nepřesně označovaného jako „jednoduché právo“) v přípravném řízení trestním, kdy se postup orgánů činných 5 Podle tohoto nálezu: Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.

11

v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci , a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2597/16, či nález ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 927/23 aj.). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahové ho), a na první pohled zřejmého, odepření spravedlnosti ( denegatio iustitiae ) nalézají cího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení ze dne Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívá ní majetku , neboť zajišťované majetkové hodnoty představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a proto se na ně se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Současně však tyto zajišťovací instituty také představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality (usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3006/23). Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pou ze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o „zbavení majetku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tento zajišťovací prostředek tedy svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení „užívání majetku“, resp. můžeme hovořit pouze o „úpravě užívání ma jetku“ (srov. nálezy ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 24/17 (N 210/87 SbNU 429), ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23, body 13 a 14, a nález ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1675/23, body 10 až 15). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)]. 1.3 Judikatura Ústavního soudu k zajištění věcí

12

výluky z ochrany vlastnictví , která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře elimino vat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva [k tomu srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)] proto není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajiš tění a není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 105/07). Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je ná strojem trestné činnosti nebo je výnosem z trestné činnosti 6 (srov. § 135a a § 135b trest ního zákoníku 7 ). Vyšší stupeň pravděpodobnosti , dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, tedy podle stávající zákonné úpravy pro takové opatření postačí . V této souvislosti je totiž třeba uvést, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině určité míry pravděpodobnosti, a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen. Na druhé straně soud jakožto orgán veřejné moci ne může, byť veden dobrým úmyslem, překračovat svou pravomoc a meze stanovené mu zákonem. Vydá-li tedy příkaz k odnětí věci důležité pro trestní řízení dle § 79 odst. 1 6 Jde o znění § 79a a násl. tr. řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 55/2017 Sb (s účinností od 18. 3. 2017), předtím šlo o majetkové hodnoty (peněžní prostředky) určené ke spáchání trestného činu nebo užité k jeho spáchání, anebo byly výnosem z trestné činnosti. 7 Podle těchto ustanovení je: Nástrojem trestné činnosti se rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. Výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Srov. k tomu ŠKVAIN, Petr. In: ŠÁMAL, Pavel a kol . Trestní zákoník I. Obecná část (§ 1–139). Komen tář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023. ISBN 978-80-7400-893-1 s. 1814–1823; dále viz FRYŠTÁK, Marek. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7478-807-8, s. 1215–1221.

13

trestního řádu na prostředky, které nebyly určeny ke spáchání trestného činu nebo nebyly k němu užity nebo nebyly výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zák. č. 55/2017 Sb na věc, která nemůže sloužit pro důkazní účely), porušuje prin cip uplatnění státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Tím zároveň porušuje právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), nález ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577) a další]. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích in stitutů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stanovil tři požadavky , jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný pod klad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v přísluš ných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a poža davkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za neústavní zásah do vlastnických práv dotčeného subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 554/03, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 700/19, ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 903/21, ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3427/23 a další). Často jde o prověřování podezření vtahujícího se k tzv. přeshraniční trestné činnosti , jako např. ve věci sp. zn. I. ÚS 3427/23, v níž bylo jejím předmětem spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 5 písm. b), c) trestního zákoníku, kterého se mohli dopustit podezřelí a další dosud neustanovené osoby tím, že se prostřednictvím vzájemně participujících či jimi fakticky ovládaných společnos tí D., A. (stěžovatelka), T. a TVT. mají podílet na legalizaci výnosů z trestné činnosti na území České republiky za účelem vyvést a následně zlegalizovat ukrajinské veřejné fi nanční prostředky za užití předstíraného nákupu nezjištěného počtu kusů noktovizorů dodaných společností D., která však není schopna realizovat provozně ekonomickou činnost, kterou předstírá, přičemž deklaruje, že zboží z pořízených komponentů sestaví a ke kompletnímu zpracování dodá společnosti T. se sídlem na Ukrajině, která za něj zaplatila celkovou částku ve výši 38 007 307,84 USD a která zastírá dosud neustano venému vlastníkovi finančních prostředků, kterým je zřejmě ukrajinské Ministerstvo obrany, skutečnost, že byly uvedené finanční prostředky dosud nezjištěným způsobem vyvedeny. V již shora uvedeném zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 šlo o ústavní stížnost ve věci rozhodnutí příslušného státního zastupitelství podle § 79a odst. 1

14

trestního řádu o zajištění peněžních prostředků na čtyřech účtech stěžovatele vedených u Československé obchodní banky, a. s., v celkové hodnotě 490 226 678,69 Kč, s tvr zením, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtech u ban ky jsou určeny ke spáchání trestného činu , přičemž bylo konstatováno, že policejní orgán na základě trestního oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR (dále jen „FAÚ“) ze dne 25. 4. 2013 zahájil prověřování podezření ze spáchání trestné ho činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 1, 2, odst. 6 písm. a) trestní ho zákoníku, jehož se měl dopustit jednatel společnosti V., s. r. o., v částce 186 mil. Kč, resp. 134 mil. Kč a jednatel společnosti V. T., s. r. o., v částce 199 mil. Kč. Došlo tedy k prověřování dvou úvěrových obchodů s faktickým čerpáním finančních prostředků v celkovém objemu 333 mil. Kč. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že „… je nutno poměřovat přiměřenost přijatých opatření ve formě zajištění peněžních prostředků ve vztahu ke stěžovateli s veřejným zájmem, kterým byl v době jejich přijetí zejména zájem na zabránění protizákonnému vyvedení peněžních prostředků z dispozice stěžovatele a poté zájem na vyšetření závažné hospodářské trestné činnosti a spraved livé potrestání případných pachatelů. Jedná se však rovněž o práva a oprávněné zájmy samotných členů spořitelního družstva (vkladatelů) , přičemž účelem přijatých opatření není je jakkoli poškodit v jejich majetkových právech, ale naopak ochránit jejich vkla dy na účtech stěžovatele. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že jediným účinným opatřením bylo v dané chvíli zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele, tedy použití trestněprávních institutů, neboť zásah dohledového orgánu, kterým je Česká národní banka, ve formě zahájení správního řízení a rozhodnutí o předběžném opatření přišel až posléze. Ústavní soud tedy konstatuje, že negativní důsledky zajištění peněžních prostředků dosud nepřevážily nad pozitivem, kterým je ochrana veřejného zájmu, a že účel zajištění je realizován prostředky, které lze v současné chvíli považovat za adekvátní. Z řečeného plyne, že v relaci k testu proporcionality je aktuálně naplněno nejen kritérium vhodnosti a potřebnosti mocenského zásahu, ale i kritérium přiměře nosti použití trestněprávních prostředků vedoucích k žádoucímu cíli, jenž propojuje veřejný zájem i ochranu vkladatelů. Ústavní soud však rozhoduje ze shora uvedených obecných hledisek i v podstatně složitějších případech, jako např. v nálezu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, kterým především řešil, zda ústavní stížnost může současně směřovat proti pravomoc nému rozhodnutí na straně jedné a současně i proti tzv. jinému zásahu orgánu moci veřejné na straně druhé [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a dospěl k závěru, že tomu tak může být, přičemž je třeba ji posuzovat vždy podle jejího obsa hu. Současně Ústavní soud konstatoval, že platí, že na průtahy v řízení je konstantní judikaturou Ústavního soudu nahlíženo jako na tzv. jiný zásah orgánu moci veřejné do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 9; nález sp. zn. IV. ÚS 475/03 ze dne 22. 1. 2004 (N 7/32 SbNU 39)]. V této věci šlo

15

o ústavní stížnost poškozeného v trestním řízení, který dobrovolně v roce 2010 vydal policejnímu orgánu větší počet obrazů signovaných jmény světoznámých autorů, které mu však po dobu mnoha let nebyly vráceny , ač od roku 2011 opakovaně žádal o jejich bezodkladné vrácení, přičemž přípisy orgánů činných v trestním řízení mu bylo sdělo váno, že vrácení s ohledem na důkazní situaci není možné, čímž bylo sice materiálně, ale nikoli formálně rozhodnuto. Jediné formální rozhodnutí bylo usnesení krajského soudu z roku 2018, které bylo napadeno předmětnou ústavní stížností. Po podání ústavní stížnosti bylo krajským soudem rozhodnuto o vrácení obrazů, ke kterému však došlo v důsledku podání stížnosti jednoho z obviněných (vrchním soudem zamítnu tou) až v roce 2020. Ústavní soud v tomto vyhovujícím nálezu shledal, že jiným zásahem krajského soudu v této věci, jenž spočíval v průtazích a nečinnosti soudu při rozhodování o blíže neurčené části stěžovatelových žádostí o vrácení věcí zajištěných dne 23. 9. 2010 podle § 78 odst. 1 trestního řádu bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na projed nání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedeným usnesením krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto toto usnesení zrušil. V odůvodnění a v právních větách na něj navazujících pak uvedl, že ze základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě plyne pozitivní závazek státu přijmout právní úpravu, která každé osobě, do jejíhož základního práva bylo zasaženo, poskytne efektivní procesní prostředek nápravy. Nemá-li dotčená osoba k dispozici efektivní procesní prostředek k ochraně svého základního práva, jedná se o mezeru v zákoně, jež musí být vyplněna soudy v rámci plnění jejich ochranné funkce podle čl. 4 Ústavy. Pakliže před nabytím účinnosti novelizujícího zákona č. 55/2017 Sb ne měla osoba, jejíž věc byla zajištěna podle § 78 odst. 1 trestního řádu, žádný efektiv ní procesní prostředek nápravy, který by jí umožňoval žádat o vrácení zajištěné věci a současně by příslušnému orgánu činnému v trestním řízení ukládal povinnost o této žádosti bezodkladně rozhodnout, jednalo se o protiústavní mezeru v zákoně. Ze zá kladního práva na pokojné užívání majetku tudíž plynula příslušnému orgánu činné mu v trestním řízení povinnost zaplnit tuto protiústavní mezeru v zákoně analogickou aplikací § 79d odst. 8 trestního řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017). Dále ústav nost zajištění věci podle § 78 odst. 1 trestního řádu má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se dočasnost zajištění věci pro důkazní účely relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji . Podle judikatury Ústavního soudu je nutno uvážit tři kritéria: a) celkové délka zajištění a její příčiny, b) vliv průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, c) intenzita zásahu do zá kladních práv stěžovatele. Je-li rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydáno v souvislosti s déletrvajícím zajištěním majetku jednotlivce pro účely trestního řízení,

16

je z ústavněprávního hlediska nezbytné, aby obsahovalo řádné odůvodnění, v němž se příslušný orgán vypořádá zejména s otázkou, zda a z jakých konkrétních důvodů lze i nadále považovat zajištění majetku jednotlivce a s tím spojený zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku za legitimní a přiměřené. Nesplnění této povinnosti vede k porušení práva jednotlivce na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zcela nedostatečné nebo absentující odůvodnění roz hodnutí lze považovat také za porušení zákazu libovůle (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy), jakož i za porušení základního práva jednotlivce na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 1.4 Judikatura Ústavního soudu k odůvodnění rozhodnutí o zajištění věcí a o jeho zrušení či omezení Ústavní soud klade ve své judikatuře obecně zvláštní důraz na odůvodnění rozhod nutí, kterými se zasahuje do základních lidských práv a svobod . Byť tato judikatura byla původně vyvinuta na základě principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Ústavy pro rozhodování rozsudkem v civilním [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); srov. i nález ze dne 11. února 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; č. 153/2004 Sb)] i v trestním řízení, kde byla záhy rozšířena i na odůvodňování usnesení, např. při rozhodování o vazbě [srov. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)], vztahuje se nyní i na rozhodnutí o zajištění věcí a zejména o jeho zrušení nebo omezení (srov. § 79f odst. 1, 3 trestního řádu). Ústavní soud často v té souvislosti připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž ústavně zaručenému právu na spra vedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionál ně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [viz nálezy ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12 (N 91/69 SbNU 429), ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623), ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61), ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Obdobnou náročnost je přitom třeba klást i na odůvodnění rozhodnutí státního zástupce , pokud zákonodárce tomuto orgánu svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zá sahů (srov. i § 47 odst. 2 věta druhá, odst. 4, § 344a odst. 1, § 344b odst. 1, 2, § 347 odst. 1, § 349 odst. 1, 2 a § 358b odst. 1, 4 trestního řádu). Článek 36 odst. 1 Listiny totiž dopadá nejen na řízení před obecnými soudy, ale též na řízení před „jinými orgá ny“ ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva. Zajištění pe něžních prostředků přitom bez jakýchkoli pochybností představuje zásah do substan tivního základního práva, konkrétně práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny. Pro

17

rozhodování o tomto zásahu ve fázi přípravného řízení trestního zákonodárce v § 79a odst. 1 a § 79f odst. 1, 3 trestního řádu určil státního zástupce a také policejní orgán , který k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. I tyto orgány tak musí být vázány článkem 36 Listiny a z něj vyplývajícími základními poža davky na kvalitu odůvodnění jeho rozhodnutí. Nedostatečné či vůbec absentující odůvodnění rozhodnutí o zajištění, respektive zru šení či omezení zajištění peněžních prostředků by mohlo představovat až svévoli, zpro středkovaně zasahující do samotného substantivního práva dotčeného jednotlivce . Proto takové rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být řádně odůvodněno, a to s ohledem na rozsah a délku zajištění, specifika stíhané trestní věci a s ohledem na případné ma jetkové škody, které by mohlo způsobit. Opačným postupem dojde k porušení prá va na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a nepřímo i k zasažení do prá va vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavní soud v té souvislosti v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) také zdůraznil, že ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déle trvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zák. č. 55/2017 Sb jde o důvodné podezření, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti), orgán rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, zajistit i minimalizaci jeho negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čím souvisí též zájem na případné reparaci pro poško zené trestnou činností), a s plynutím času musí také stále více dbát na ochranu ústav ně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví a na podnikání. Při hledání proporce mezi veřejnými a soukromými zájmy musí orgán rozhodující o zrušení nebo omezení zajištění pečlivě zvažovat i všechny rozhodné skutečnosti týkající se konkrétních tvrzených nutných plateb a jejich konkrétní výše, ohledně nichž žádá osoba, na jejíž majetek se takové zajištění vztahuje, o jeho souhlas s jejich použitím k uspokojení jejích závazků. Přitom své rozhodnutí o udělení či odepření souhlasu ohledně nich a v tomto rozsahu a tedy o omezení zajištění takových peněžních prostředků (věcí) musí řádně odůvodnit, a to i s ohledem na délku trvání zajištění a rozsah zajištěného majetku a s přihlédnutím k závazkům zasažené osoby 8 (blíže srov. odůvodnění nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13). 8 V posuzovaném případě byly stěžovatelce podle jejího tvrzení od vydání napadeného rozhodnutí za jištěny veškeré peněžní prostředky, včetně všech došlých plateb po datu zajištění, čímž v době podání ústavní stížnosti mělo dojít k situaci, že po dobu 23 měsíců stěžovatelka neměla vlastní zdroje k plnění smluvních povinností a hrazení zákonných plateb a provozních nákladů. Ze spisového materiálu přitom vyplynulo, že během předmětného trestního stíhání od roku 2012 do roku 2013 na základě žádostí stě žovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platby záloh na daň z příjmu právnické osoby státní zá stupkyně zajistila součinnost s Finančním úřadem pro Prahu 2 a po ověření správnosti údajů uvedených v žádosti udělovala v souladu s ustanovením § 79a odst. 2 trestního řádu souhlas k úhradě pohledávek

18

Ústavně souladným odůvodněním napadených rozhodnutí o zamítnutí žádosti stě žovatelky nazrušení zajištění nemovitých věcí se nedávno zabýval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23. V této věci Ústavní soud opětovně konstatoval, že zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že urči té majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchá ní byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zák. č. 55/2017 Sb jde o důvodné podezření, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti), přičemž postačí dostatečně odůvodněný vyšší stu peň pravděpodobnosti [srov. již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 a sp. zn. I. ÚS 3511/14]. Specifická situace v této věci vyplývala však z toho, že stěžovatelka důvodně upozor nila na skutečnost, že v žádosti o zrušení zajištění přednesla zcela nové skutkové okolnosti, které měly vyvrátit potřebu trvání zajištění . Tyto nové skutkové okolnosti přitom značně zpochybnily důvodnost trvání zajištění, a to právě v kontextu vydaného rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění. Lapidárně řečeno, důvody pro trvání zajištění, kterými zprvu orgány činné v trestním řízení argumentovaly, podle stěžovatelky odpadly. Není proto možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. To, zda existu jí i další důvody pro trvání zajištění, které relativizují stěžovatelkou nově předložené skutečnosti obsažené v návrhu na zrušení zajištění, totiž nebylo v napadených roz hodnutích objasněno, neboť se k nim oba tyto státní orgány nevyjádřily. Pokud však stěžovatelka v reakci na odůvodnění zajišťovacího příkazu předložila v žádosti o zrušení zajištění argumenty opírající se o nově nastolený skutkový stav, které zpochybňovaly Finančního úřadu pro Prahu 2 ze zajištěného bankovního účtu stěžovatelky. Naopak v nyní posuzova ném případě nečekaně, bez jakéhokoli odůvodnění změny rozhodovací praxe státní zástupce vrchního státního zastupitelství žádosti stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platbu daně nevyho věl. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu erodovala výklad státního zástupce učiněný v ústavní stížností napadeném usnesení a dovozující nedůvodnost omezení zajištění stěžovatelčiných peněžních prostředků. Rozhodnutí státního zástupce tak neobstojí při ústavněprávním přezkumu již právě z dů vodu absence zdůvodnění odklonu od předchozího postupu ve stejné trestní věci, který byl nadto plně v souladu s povinností vzít v potaz i ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví a na podnikání. Mimoto ovšem odůvod nění napadeného usnesení státního zástupce (jakož i vrchního soudu) postrádá též další nezbytné úvahy o rozsahu zajištění, a to i s ohledem na délku jeho trvání. Státní zástupce toliko konstatoval nedůvodnost podaných žádostí o omezení zajištění s tím, že z dosavadního průběhu vyšetřování nevyplynulo, že by již bylo dosaženo předpokládaného účelu zajištění, a že sama skutečnost, že stěžovatelka má hradit závazky různého druhu nemůže být důvodem pro omezení zajištění peněžních prostředků. Vrchní soud pak k tomu jen doplnil, že zájem na dosažení účelu zajištění je v dané fázi řízení silnější než možný zájem stěžovatelky na úhradě jejích závazků označených v předmětných žádostech. Za této situace nelze než uzavřít, že státní zástupce ani vrchní soud nedostáli požadavkům kladeným na odůvodnění jejich roz hodnutí zasahujících do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatelky, zejména se nevypořádali se specifiky stíhané trestní věci a zajištění stěžovatelčiných prostředků, a to i s ohledem na jeho délku a na skutečnost, že v předešlých případech, nikoliv neobdobných, již omezení zajištění pro konkrétní platby bylo státní zástupkyní odsouhlaseno.

19

důvodnost dalšího trvání zajištění, je nutné, aby státní zástupce i okresní soud na tuto novou argumentaci stěžovatelky odpovídajícím způsobem reagovali. Státní zástupce i okresní soud však v napadených rozhodnutích pouze opakovali důvody, které vedly k samotnému vydání rozhodnutí o zajištění, nicméně které – podle tvrzení stěžovatel ky – již pominuly. Smyslem rozhodování o žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí je přitom zvá žit, zda v daný okamžik, kdy zajištění majetku trvá a je posuzováno, je stále nezbytné. Státní zástupce a následně i okresní soud posoudili nezbytnost zajištění pouze k oka mžiku vydání rozhodnutí o zajištění a paušálně ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení, nijak se však nezabývali novými skutkovými okolnostmi předloženými stěžova telkou v žádosti o zrušení zajištění. V takovém případě jsou však napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Napadená rozhodnutí státního zástupce a okresního soudu totiž nereagují na klíčovou argumentaci stěžovatelky obsaženou v žádosti o zrušení zajištění, resp. reagují způsobem, který namísto přezkumu nezbytnosti trvání zajištění pouze rekapituluje důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění a odkazuje na to, že samotné trestní řízení je na samém počátku. Z napadených rozhodnutí tak není vůbec patrné, že se státní zástupce a následně i okresní soud s argumenty, které jsou pro posouzení nezbytnosti trvání dalšího zajištění relevantní, vypořádali a zvažovali je, neboť na ně nijak nereagovali, a v podstatě lze říci, že se úvahám o nutnosti trvání zajištění vyhnuli, na konkrétní argumenty stěžovatelky stran (1) zániku zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech a stran toho, že (2) dotčené nemovitosti přestaly být ex lege předmětem vkladové povinnosti do nově vznikající dceřiné společnosti, nere agovali. Státní zástupce a případně i okresní soud se proto budou muset po kasačním nálezu Ústavního soudu touto argumentací stěžovatelky a nově předestřenými skutko vými okolnostmi znovu zabývat a náležitě je vypořádat. Lze tak uzavřít, že orgány veřejné moci nejsou povinny se ztotožnit s argumen tací účastníka řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu totiž nelze zaměňovat s právem na úspěch v řízení: jde „pouze“ o to, aby toto řízení bylo vedeno korekt ně a respektovalo všechna práva jeho účastníků. To ovšem také znamená, že se státní orgány musí řádně vypořádat s relevantní argumentací, uplatněnou účastníkem řízení , a nevyhoví-li jí, jsou povinny své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnit. V nyní posuzovaném případě se tak ale nestalo, jak se podává ze shora uvedeného. Tímto způ sobem proto bylo porušeno právo na soudní (v případě okresního soudu) a jinou práv ní (u státního zástupce) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku napadených rozhodnutí, které se týkají zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, pak byl porušen rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny. Takové odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec neodpovídá ustálené judikatu ře Ústavního soudu, která klade na odůvodnění rozhodnutí, která zasahují do základ ních lidských práv, konkrétní požadavky, tak aby každé takové rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí o zajištění věci důležité pro trestní řízení, ale i případně rozhodnutí o za-

20