ZAJIŠŤOVÁNÍ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 2024

posouzení míry zásahu do osobní svobody u odsouzených za racionální, protože se jeví „ jako spravedlivé, aby byl zohledněn rozdíl mezi jednotlivci, kteří byli po celou dobu ve vazbě a těmi, kteří měli vazbu nahrazenou možností zdržovat se v domácím prostředí. Jen pro to zákon neposkytuje dostatečně jasný podklad a také odůvodnění napadeného usnesení je ve zkoumaném případě nedostatečné ve vztahu k veškerým okolnostem daného případu a osobě stěžovatele “ 18 . Právní názor vyslovený tímto nálezem o nepřípustnosti redukce zápočtu doby omezení uloženého podle § 73 odst. 3 trestního řádu však nebyl respektován v další rozhodovací praxi Ústavního soudu. Jen krátce poté byla odmítnu ta ústavní stížnost jiného stěžovatele s poukazem na opačný právní názor jiného senátu Ústavního soudu, když výklad ustanovení § 92 odst. 4 trestního zákoníku zvolený obecnými soudy, na jehož základě došlo pouze k poměrnému započítání doby trvání omezení uloženého podle § 73 odst. 3 trestního řádu nebyl shledán jako ústavně ne konformní. 19 Ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž Ústavní soud sice připustil, že právní úprava v § 92 odst. 4 trestního zákoníku „ vyvolává určité otazníky, když předepisuje započíst povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu, avšak neupravuje jak přesně se tak má stát, když hovoří pouze nepříliš určitě o obdobném užití úpravy v § 92 odst. 1 až 3 trestního zákoníku“ , součas ně však konstatoval, že „je nicméně na obecných soudech, aby prováděly výklad právní úpravy. Sama skutečnost, že stěžovatel zastává právní názor odlišný, nedokládá porušení jeho ústavně zaručených práv.“ 20 Stejný senát Ústavního soudu později ve svém nálezu se kriticky vyslovil k situaci, kdy k zápočtu nedošlo vůbec a vyslovil názor, že „ ales poň k částečnému započítaní musí dojít“ , tj. opětovně připustil možnost poměrného započtení doby trvání omezení, a nikoliv požadavek stejného přístupu, jako je tomu u započítání vazby. 21 Je zřejmé, že právní úpravu započítání v § 92 by bylo vhodné precizovat, aby se předešlo nejasnostem a rozdílům v interpretaci, které v konkrétním případě mají vý znamný dopad na jednotlivce. Domníváme se, že de lege ferenda by bylo vhodné nejen nastavit mechanismus započítání doby uplatňování sekundárního opatření spočívají cího v povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu tak, aby byl zohled něn rozdíl v intenzitě zásahu do základních práv jednotlivce v důsledku této povinnosti oproti intenzitě zásahu spojeného s výkonem vazby, ale současně by měl být stanoven požadavek přiměřeným způsobem zohlednit i dobu trvání zásahu do základních práv a svobod spojených s dalšími opatřeními, jimiž byla nahrazena vazba. Takto stanovený požadavek by ve svém důsledku posílil i požadavek zdrženlivosti při hodnocení potře by dalšího trvání opatření vazbu nahrazujících.

18 Tamtéž, bod 40. 19 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2949/22. 20 Tamtéž, bod 10. 21 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1462/22.

100