DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

čenskou identitu skrze navazování vztahů s ostatními; většina lidí má ostatně znač- nou, ne-li největší možnost rozvíjet vztahy s okolním světem během pracovního života (Niemietz proti Německu, č. 13710/88, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 29). K pojmu „korespondence“ Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy na rozdíl od „sou- kromého života“ tento pojem nezužuje přídavným jménem „soukromý“, a proto se poskytovaná ochrana vztahuje i na telefonní hovory či emaily uskutečňované ze za- městnání (Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 3. dub- na 2007, § 41). Důležitým, avšak nikoli rozhodujícím faktorem je konečně posouzení, zda mohla dotčená osoba v dané situaci rozumně předpokládat, že její soukromí bude respektová- no (Köpke proti Německu, č. 420/07, rozhodnutí ze dne 5. října 2010). Soud následně konstatoval, že v projednávané věci se jednalo o užívání nástroje pro okamžité zasílání zpráv, který je jedním ze způsobů umožňujících vést soukromý život, a zasílání a přijímání zpráv proto spadá pod pojem „korespondence“, i pokud dochází k odesílání zpráv z počítače zaměstnavatele. Stěžovatel byl informován, že firemní ná- stroje nesmí používat pro soukromé účely, ne však o tom, že jeho vzkazy, a to včetně jejich obsahu, mohou být monitorovány. Je tedy sporné, zda stěžovatel mohl rozumně předpokládat, že jeho soukromí bude respektováno. V každém případě však dle Soudu vnitřní firemní pravidla nemohou zcela vyloučit soukromý společenský život na praco- višti. Soud proto učinil závěr, že článek 8 Úmluvy je na projednávanou věc použitelný. b) Soulad s článkem 8 Úmluvy … Státy nicméně musí zajistit, aby monitorovací aktivity ze strany zaměstnavatelů podléhaly odpovídajícím a dostatečným zárukám proti zneužití (mutatis mutandis, Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. pro- since 2015, § 232–234). Vnitrostátní soudy proto v obdobných případech musí zkoumat: (i) zda byl za- městnanec o možnosti monitorování a jeho samotném výkonu předem informo- ván; (ii) jaký byl rozsah monitorování a stupeň zásahu do soukromí zaměstnance, kdy je zásadní rozdíl mezi sledováním toku komunikace a jejího obsahu; (iii) zda měl za- městnavatel legitimní důvody ospravedlňující monitorování probíhající komunikace a následné nahlédnutí do ní; (iv) zda zaměstnavatel mohl uplatnit méně invazivní zásah do soukromí než přímé nahlédnutí do komunikace zaměstnance; (v) jaké byly výsledné dopady monitorování na zaměstnance; a (vi) zda měl zaměstnanec k dispozici adekvátní záruky, zejména zda zaměstnavatel mohl sledovat obsah komunikace jen po výslovném předchozím upozornění zaměstnance.

25