DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

na výkonnou funkci v takové organizaci. Z uvedeného se podává, že překonat lze i (zdánlivě) absolutní zákaz formulovaný ust. § 316 odst. 4 ZPr.

Pro uvedený závěr svědčí dikce ust. § 12 odst. 2 ZamZ. Odkazované ustanove- ní vedle obecného zákazu nevyžadovat informace, které odporují dobrým mravům a údaje, které neslouží k plnění povinností zaměstnavatele stanovených zvláštním právním předpisem, vypočítává další soubor údajů, které zaměstnavatel nesmí vyža- dovat po uchazeči o zaměstnání v pracovním poměru. Tyto údaje se zčásti překrývají s demonstrativním výčtem podle § 316 odst. 4. Zákon o zaměstnanosti zakazuje po- žadovat u uchazečů o zaměstnání údaje týkající se národnosti, rasového nebo etického původu, politických postojů, členství v odborových organizacích, náboženství, filozo- fického přesvědčení a sexuální orientace. To však dle ust. § 12 ZamZ neplatí, je-li po- žadavek je v souladu se zvláštním právním předpisem (antidiskriminačním zákonem); diskriminací přitom podle § 6 odst. 4 AntZ není rozdílné zacházení v případě závislé práce vykonávané v církvích nebo v náboženských společnostech, jestliže z důvodu po- vahy těchto činností nebo souvislostí, v nichž jsou vykonávány, přestavují náboženské vyznání, víra či světový názor osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek na zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženství společnosti. 2. K zásadě ne bis in idem Z hlediska rozebírané materie, v návaznosti na (z jistého hlediska) částečný překryv kompetencí Úřadu pro ochranu osobních údajů a inspektorátu práce, resp. skutko- vých podstat podle ust. § 11a, resp. ust. § 24a zákona č. 251/2005 Sb. a podle ust. § 62 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, je pro konečné závěry třeba zmínit již shora dotčenou problematiku zákazu dvojího trestání. K jejímu výkla- du se lze odkázat na judikaturní závěry vysokých soudů, které reagují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin vs. Rusko (stížnost č. 14939/03). Ve jmenovaném rozhodnutí podal Evropský soud pro lidská práva výklad čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kte- rého „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. “ 14 Princip ne bis in idem dle soudu platí pro případ, kdy je další trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Při posuzování totožnosti skut- ku je přitom rozhodné, zda se jedná o konkrétní okolnosti týkající se téhož obviněného a zda jsou tyto neoddělitelně místně a časově spjaty.

14 Obdobně vyjadřuje zásadu ne bis in idem i čl. 40 odst. 5 LZPS, dle kterého „Nikdo nemůže být trestně stí- hán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.“

31