DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

souvislosti a za účelem zajištění proporcionality sledování zaměstnance prostřednic- tvím kamerového záznamu na pracovišti, mají vnitrostátní soudy při vyvažování proti- chůdných zájmů zohlednit následující faktory: – předchozí informovanost zaměstnance o instalaci kamerových záznamů na pra- covišti; – rozsah monitorované oblasti a stupeň zásahu do soukromí zaměstnance (v této souvislosti by měla být brána v úvahu obecná úroveň soukromí zaměstnance v monitorované oblasti spolu s případnými omezeními v čase a prostoru, včet- ně počtu osob, které měly ke kamerovým záznamům přístup); – zda zaměstnavateli svědčí legitimní důvody pro instalaci kamerového systému a rozsah snímaného prostoru (čím rozsáhlejší je monitorování, tím závažnější důvod musí zaměstnavatel k jeho provozu mít); – zda by bylo možné instalovat kamerový systém založený na méně rušivých (invazivních) metodách a opatřeních: v této souvislosti by mělo být provedeno posouzení s ohledem na zvláštní okolnosti každého případu, zda cíle sledova- ného zaměstnavatelem by mohlo být dosaženo bez natolik invazivního zásahu do soukromí zaměstnance; – důsledky monitoringu pro jím dotčeného zaměstnance (mělo by se vzít v úva- hu zejména to, jak zaměstnavatel využil pořízené kamerové záznamy a zda byly použity k dosažení stanoveného cíle); – zda byly zaměstnanci poskytnuty dostatečné záruky (tyto záruky mohou mít například podobu poskytnutí informací dotčeným zaměstnancům nebo zá- stupcům zaměstnanců o zřízení a rozsahu monitorování; nahlášení těchto opatření nezávislému subjektu nebo možnosti podat stížnost). Soud ve věci López Ribalda zohlednil specifika projednávaného případu, kdy mimo jiné:  stěžovatelé pracovali na pracovišti, které bylo otevřené a přístupné veřejnosti a byli v neustálém kontaktu se zákazníkem; uvedl, že vnitrostátní soudy se při posuzování věci zabývaly obsahem předloženého výpisu konverzace jen do té míry, aby bylo možno posoudit soukromý charakter dané konverzace; její konkrétní obsah tak nebyl v dané věci sám o sobě rozhodným faktorem. Soud rovněž konstatoval, že ačkoliv stěžovatel ne- způsobil svým jednáním zaměstnavateli škodu, monitorování písemné komunikace zaměstnanců nebylo samo o sobě z hlediska oprávněného zájmu zaměstnavatele kontrolovat, zda zaměstnanci plní v pracovní době své povinnosti, nedůvodné. Soud na okraj konstatoval, že i když zaměstnavatel monitoroval komunikaci přes Yahoo Messenger, jiná data stěžovatele, např. jiné soubory uložené v jeho počítači, nezkoumal. Monitorování ze strany zaměstnavatele tak nevybočilo z přípustného rámce přiměřenosti. Stěžovatel navíc nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč využíval komunikační program k soukromé komunikaci. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.

72