Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

vu přijímá, ale objasňuje i následně řečenou smlouvu ke snazšímu pochopení nejednou velmi abstraktní formulaci jednotlivých jejích článků. Zde je patrně příčina. Neboť komentář k uvedenému článku 53 uvádí, že až navazující praxe určí, o která pravidla juris cogentis vlastně jde, nicméně jeden příklad ale výslovně zmiňuje, a to pravidlo rovnosti států ( YILC , 1966, vol. II, p. 248, par. 3). Je to však příklad nevhodný, nejde totiž o žádné kogentní pravi- dlo, nýbrž o pojmovou náležitost mezinárodního práva jakožto koordinačního právního systému. Avšak právě tento příklad svědčí o neujasněnosti týkající se samotného pojmu jus cogens , což trvá až dodnes. Je-li to pravda, na to by měla dát odpověď zpráva Komise MP z r. 2006, jíž se budeme později zabývat. Nakonec se prosadilo přesvědčení států (i Francie), že Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) je v podstatě úspěšnou kodifikací, čímž je v součas- nosti přijímána i ze strany států, jež z formálně právního hlediska stojí mimo tuto úmluvu. Jimi je totiž přijímán jen její obsah , nikoliv tedy daná smluvní forma: pacta tertiis nec nocent nec prosunt . 4. Obecně platný obyčejoprávní ekvivalent kodifikační úmluvy Státy, které stojí mimo danou kodifikační úmluvu, se do té doby platnou (sta- rou) právní úpravou řídí jen velmi krátce. 5 Získají-li přesvědčení, že text před- mětné kodifikační úmluvy je i pro ně výhodný, a to včetně částí, jež se ozna- čují jako rozvojová pravidla (viz výše), začnou se záhy řídit právě novou právní úpravou obsaženou v té které kodifikační úmluvě. Podle obsahu jejích pravidel se chovají nikoliv z důvodu formální účasti na úmluvě, neboť jejími účastníky právě nejsou. Napříště tedy dbají pouze jejího obsahu (nikoliv smluvní formy), řídí se totiž jen obyčejoprávním ekvivalentem dané kodifikační úmluvy. Obsah úspěšné kodifikační úmluvy tedy vstoupí do oblasti obecně platného práva, avšak nikoliv tím, že by se − předpokládaně − rozšířil počet účastníků dané úmluvy, jež by se takto domněle stala úmluvou universálně platnou jako general multilateral treaty (srov. YILC , 1966, vol. II, p. 248, par. 4). Obecně platným se stává jen její obsah , a to cestou obyčejové právní formy; týká se jen materiálního práva, nikoliv tedy řízení, zejména pak čl. 65−68 řečené Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969). Právě obyčej je tu příslušnou normotvor- nou skutečností, jež činí obsah i Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969) 5 Pokud jde o doktrinární interpretaci tehdejšího obyčejového obecně platného smluvního práva, vedoucí postavení už z předválečného období (1938) požívá výklad podaný britským internacionalistou McNairem (McNair, A. D.: The Law of Treaties, 2 d edn., Oxford University Press, 1961). O důsledcích jus cogens se pochopitelně nezmiňuje.

11

Made with FlippingBook Ebook Creator