Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Jinou podobu mají pak ve smlouvách s „lidskoprávní“ tematikou, většinou jsou vybaveny implementačními Výbory s konzultativními (doporučující- mi) pravomocemi, srov. výše. Nejvyvinutější je tento implementační systém u Evropské úmluvy o lidských právech (1950), kde její Soud má rozhodovací pravomoc, avšak jím vynesené rozsudky se nerealizují cestou předvídanou obecným mezinárodním právem (institut odpovědnosti a přímého donuce- ní), nýbrž diplomatickými prostředky Rady Evropy , jejím Výborem ministrů , a to právě v rámci daného implementačního režimu. Otevřít jeho chod může i poškozený jednotlivec svým podáním (stížností, application , requête) , a účast- nické státy se zavázaly not to hinder in any way the effective exercise of this right (rozuměj: to submit individual application under Art. 34) . 67 Tomu pak v logické vazbě odpovídá závazek účastnických států vyslovený v čl. 1 Úmluvy: „ The High Contracting Parties shall secure (sic) to everyone within their jurisdiction − tedy cestou vnitrostátního práva, within a national legal system − the rights and freedoms defined in ( … ) this Convention “. Tím by ovšem též odpadly doktri- nární úvahy o (aktivní) mezinárodněprávní subjektivitě jednotlivců, protože už není k dovození z vlastní normativní úpravy lidských práv, tj. z tzv. materi- álního práva této úpravy. Zde totiž jde jen o implementační či realizační režim řečené normativity. Nauka se proto raději přiklání k francouzské verzi téhož místa autentického textu, 68 z níž se koneckonců dá dovodit samostatná mezinárodněprávní subjek- tivita jednotlivce (independent rights within the international legal system) , neboť zní: „Les Hautes Parties Contractantes reconnaissent à toute personne relevant de leur jurisdiction les droits et libertés définis (…) (par) la présente Convention“ ; v překladu: „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich juris- dikci, práva a svobody uvedené v (této Úmluvě)“. Nadále však zůstává nevy- světleno, proč jen tímto francouzským zněním článku 1 dané úmluvy − ostatně v platnosti již od r. 1953 a od té doby se toto ustanovení slovně neměnilo −, je až od data vstupu v platnost Protokolu č. 11 (tj. od 1. 11. 1998) k dovoze- ní, že je tím založena samostatná mezinárodněprávní subjektivita jednotlivce; tedy pouhou změnou implementačního režimu byla změněna i povaha vlastní ochrany lidských práv? Je také k podotknutí, že všechny výše uvedené doktrinární pohledy mají „své místo na slunci“, pokud též vyhovují hlediskům formální logiky. Předchozí platí tak dlouho, pokud sami tvůrci každé mezinárodněprávní úpravy nevy- 67 Art. 34, in fine : „Les Hautes Parties Contractantes s’engagent à n’entraver par aucune mesure l’exercice efficace de ce droit.“ 68 Autentickým textem řečené evropské Úmluvy (1950) je pouze znění francouzské a anglické (čl. 59).

137

Made with FlippingBook Ebook Creator