Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

brát v úvahu celkový kontext smlouvy, který zahrnuje i „každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami“ [článek 31 odst. 3 písm. c)]. Ačkoli v minulosti nebylo pravidlo příliš využíváno, v poslední době se k němu mezinárodní rozhodovací orgány (např. Mezinárodní tribunál pro mořské právo, 79 Evropský soud pro lidská práva, 80 nebo Tribunál pro řešení spo- rů mezi Iránem a USA 81 ) uchylují stále častěji. Umožňuje jim totiž zohlednit při řešení určité kauzy otázky, jež primárně nespadají do jejich smluvně dané juris- dikce, kauzu ale významně ovlivňují (např. lidskoprávní a environmentální sou- vislosti obchodního sporu). Komise na pravidlo nahlíží pozitivně, neboť jej chá- pe jako výraz a současně záruku jednoty mezinárodněprávního řádu. Konkrétně jej pak vykládá tak, že při interpretaci mezinárodních smluv, zejména není-li jejich text zcela jasný, je třeba přihlížet ke všem dalším relevantním normám vyplývajícím ze smluv, obyčejů nebo obecných zásad právních. Komise nedo- sáhla plné shody v tom, zda příslušné normy musejí zavazovat všechny strany vykládané smlouvy nebo nikoli a zda se okruh těchto norem omezuje jen na ty, jež platily v době přijetí smlouvy, nebo zahrnuje i ty, které se zformovaly později (tzv. inter-temporality ). Třetí cestu k vyřešení substantivních konfliktů nabízí podle Komise zásada lex posterior derogat priori. Na rozdíl od zásady lex specialis figuruje tato zásada přímo v textu VÚSP z roku 1969, a to v jejím článku 30. Toto ustanovení řeší „práva a závazky států, které jsou stranami po sobě uzavřených smluv týkajících se téhož předmětu,“ (odst. 1) a určuje, že „jsou-li všechny smluvní strany dřívější smlouvy též stranami smlouvy pozdější, /…/ provádí se dřívější smlouva pouze v tom rozsahu, v jakém jsou její ustanovení slučitelná s ustanoveními smlouvy pozdější“ (odst. 3). Přednost tedy dostane novější smlouva, neboli slovy Komise „pozdější právo nahrazuje právo dřívější“ (later law supersedes earlier law). 82 Zásada opět neplatí bezvýhradně. Její využití je vyloučeno např. v případě, kdy druhá smlouva váže jen jednu ze stran původní smlouvy, kdy smlouvy nemají shodný předmět, nebo kdy se strany prostě dohodnou jinak. Komise se v této souvislosti zaměřila též na dohody pozměňující mnohostranné smlouvy ve vztazích mezi některý- mi stranami (inter se agreements) , upravené v článku 41 VÚSP z roku 1969. 83 79 ITLS, Mox Plant (Ireland v. United Kingdom), Request for Provisional Measures Order , 3 December 2001. 80 ECHR, Golder v. United Kingdom , Judgment 21 February 1975, ECHR Ser. A [1995] No. 18. 81 Esphahanian v. Bank Tejarat, 2 Iran-USCTR, 1983, str. 157. 82 UN Doc. A/CN.4/L.702, Conclusions of the work of the Study Group on the Fragmentation of International Law: Difficulties arising from the Diversification and Expansion of International Law, 18 July 2006, par. 24. 83 Této problematice byla původně věnována jedna z pěti samostatných studií, v závěrech Komise a její analytické zprávě z roku 2006 bylo ale téma zařazeno do části zabývající se konfliktem mezi následnými normami po bok zásady lex posterior .

49

Made with FlippingBook Ebook Creator