Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Také Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN , 1973, řečenou nulitu pouze deklaruje a nikoliv konstituuje (text pod č. 94/1974 Sb.). Obdobně je i se sebeobranou spojena otázka, zda institut sebeobrany vznikl korelativně ke kogentnímu zákazu uchylování se k síle, anebo naopak vstoupil do pozitivního MP až s přijetím Charty OSN, která jej normuje ve svém čl. 51. Jde o problém trvající do současnosti, zejména pak v aspektu přistoupení k sebeobraně při pouhé hrozbě uchýlení se k síle. O tom bude pojed- náno později. 4. Mírová smlouva, pojmové aspekty S článkem 52 Vídeňské úmluvy (1969) je nerozlučně spjat problém institutu mírové smlouvy, jakož i jejího užití v přítomnosti . Je zde totiž současně normová- no, že řečený článek (čl. 52) se netýká té smlouvy, která je spojena s odpovědnos- tí států nebo se vznikem nepřátelství mezi nimi (čl. 73), přičemž pak čl. 75 přímo stipuluje případ, kdy smlouva stanoví závazky k tíži agresora, viz výše. Mírová smlouva je dávnou právní kategorii. Uplatňovala se po celá staletí, po celou dobu nenormované volnosti uchylování se k ozbrojené síle, kdy písem- ně zakotvila mocenský výsledek dosažený na válečném poli. Řečená smlouva pak byla sjednávána až po zastavení válečných operací, provedené uzavřením smlouvy o (konečném) všeobecném příměří. „Mírová“ se pak nazývala proto, že jí byla definitivně ukončena působnost pravidel ozbrojeného boje a obno- vena aplikace pravidel spolupráce v neválečných, tedy mírových podmínkách (condition of peace) . Avšak tomu bylo tak jen tehdy, kdy důvody vojenské či vnější mezinárodně politické situace nedovolovaly úplnou debellaci nepřátel- ské protistrany (debellatio , tj. vojenského zničení její státnosti, total defeat and disintegration of the governing regime) a následnou její anexi, k níž pak přistou- pila strana vítězná či k anektování části území poraženého státu Z hlediska své- ho obsahového zaměření byla mírová smlouva výrazem dobyté válečné kořisti (teritoriální a pekuniární), k níž byl poražený takto ex contractu povinován. Konkrétní obsah mírové smlouvy zásadně dojednávali sami válčící účast- níci daného konfliktu, a to vždy též podle faktického mocenského výsledku dosaženého na bojišti stranou vítěznou. Přitom se ovšem uplatňovala i hle- diska zkušeností předchozích, kterážto praxe (usus) ale nikdy nenabyla výrazu normativního, tedy nestala se obecně platnou normativitou určující obsahové náležitosti mírových smluv. Po prve byl zvolen odlišný postup při sjednávání mírové smlouvy s Německem k ukončení 1. sv. války. Na jejím vyhotovení se totiž podílely pouze státy vítězné (od ledna 1919), ač i teh- dy obecně platilo, že už od přípravy smlouvy mají potenciální účastnické strany stejné právní postavení (on an equal footing) ; Německo bylo pak pozváno až k jejímu přijetí (květen 1919),

72