Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

10. Skončení smlouvy v důsledku jejího podstatného porušení Na nastalou novou právní situaci je už k uplatnění článek 60 Vídeňské úmlu- vy (1969), věnovaný skončení smlouvy v důsledku jejího podstatného poru- šení (material breach, violation substantielle) . Námitka jen předstírané změny okolností a trvání stricto jure na splnění smlouvou stanovených povinností, tedy projev neochoty k řešení daného sporu, vyvolá mezi smluvními stranami hlubokou nedůvěru , mající za následek ztrátu zájmu o danou smluvní úpravu vůbec. Řečené stricto jure trvání na splnění dispozice smlouvy, která v důsledku skutečně změněných okolností už není realizovatelná, je tu totiž zneužitím prá- va , jež ovšem vyvolá i odpovědnostní právní následky protiprávního chování. Na rozdíl od minulosti, tj. v období tradičního mezinárodního práva, dnes smyslem řečených následků je zachovat porušenou normu (normativitu), a obno- vit její další působnost reparováním protiprávního činu. Takto obecným mezi- národním právem normovaný právní následek protiprávního chování lze však derogovat v působnosti, tj. odpovědnostní následky ad hoc vyloučit v případě, kdy už vznikl nezájem na zachování dané smluvní úpravy, tedy i nezájem na repa- rovaní protiprávního jednání. 48 Řečená derogace v působnosti je tu dána tím, že protiprávní chování v podobě zneužití práva, je poškozenou stranou akceptována jako oferta ke skončení smlouvy (inadimplenti non est adimplendum) , čímž před- mětná smlouva skončí konkludentně sjednanou tacitní dohodou, tj. bez for- málních náležitostí, požadovaných v podobě − již uvedené (čl. 65) − notifikace vyjádřené Vídeňskou úmluvou (1969). Bez těchto formálních náležitostí skončí také pro ty státy, které se řídí jen obyčejoprávním ekvivalentem Vídeňské úmlu- vy (1969), ježto ten procedurální pravidla neobnáší. Konečně se obyčejovým smluvním právem také řídí závažné porušení smluv sjednaných za nepřátelství, tedy za situace, na níž kodifikační úmluva vůbec nedopadá (její čl. 73 a 75), viz výše záležitost Iráku. Zde rozvedený režim článku 60 Vídeňské úmluvy (1969) je uplatnitelný pou- ze pro smlouvy dvoustranné , kdy sice jejím podstatným porušením je zánik smlouvy už vyvolán (pojmově), avšak Vídeňskou úmluvou (1969) stanovenými procedurálními pravidly (čl. 65, 67 a 68) je tento zánik zbrzděn. U smlouvy mnohostranné půjde naopak jen o její suspendování, kterákoli jiná smluvní strana totiž může ve vztahu ke všem smluvním stranám smlouvu suspendovat, 48 MSD vyslovil názor, že skončení dané smlouvy v důsledku jejího porušení je vždy též presumováno, srov. Avis du 21 juin 1971, Présence continue de l’Afrique du Sud en Namibie , CIJ Recueil 1971, citováno podle Combacau J., Sur S.: Droit international public , 6 e éd ., LGDJ − Montchrestien, Paris, 2004, p. 145: „(…) (il existe un) principe juridique général selon lequel le droit de mettre fin à un traité comme conséquence de sa violation doit être présumé exister pour tous les traités.“

91

Made with FlippingBook Ebook Creator