Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidiu (1948) například neob- sahuje ustanovení o výhradách, stejně jako oba Mezinárodní pakty lidských práv (1966). Naproti tomu čl. 9 Dodatkové úmluvy o zákazu otroctví, obcho- du s otroky a institucí a praktik podobných otroctví (1956) a čl. 9 Úmluvy pro- ti diskriminaci ve vzdělání (1960) nedovolují žádné výhrady. Čl. 42 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (1951) dovoluje výhrady s výjimkou určitých tam specifikovaných ustanovení.Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelid- skému či ponižujícím zacházení nebo trestání (1984) v čl. 28 a 30 expressis verbis dovoluje výhrady k specifikovaným ustanovením (procedurální povahy). Zajímavý systém se uplatnil v Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965), kde čl. 20 odst. 2 požaduje pro uznání neslučitel- nosti výhrady s předmětem a cílem úmluvy, aby kvalifikovaná většina (2/3) smluvních stran vznesla námitky k takové výhradě. Jakkoliv originální, tento systém je prakticky málo efektivní, neboť státy zpravidla neuplatňují námit- ky, a tak lze sotva dosáhnout potřebné většiny. Z jiných smluv např. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) stanoví, že „žádná výhrada neslučitelná s předmětem a cílem této Úmluvy nebude dovolena“ (čl. 28), ale neupravuje pro případ sporu nic než fakultativní arbitráž nebo kompetenci MSD, jež však prakticky žádný stát dosud nepřijal. 57 To je ostatně problém a hlavní slabina všech mnohostranných smluv huma- nitárního charakteru (ať upravují podmínky výhrad, nebo ne) kromě dvou regionálních instrumentů, které mají efektivní institucionalizovaný systém kontroly. Jde o Americkou úmluvu o lidských právech (1969), která sice v čl. 75 jen odkazuje na ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu, ale Meziamerický soud pro lidská práva (Inter-American Court of Human Rights) jej interpretoval tak, že výhrady musí být slučitelné s účelem a předmětem Úmluvy, a pochopitelně i o Evropskou úmluvu (1950). Do diskuse však již před časem velmi razantně vstoupil také Výbor pro lidská práva ve své obecné poznámce (General comment) č. 24 (z r. 1994). 58 Výbor se snaží zdůvodnit názor, že lidskoprávní smlouvy jsou specifické. Přitom ovšem mnohdy směšuje různé aspekty, které se týkají výhrad ve vztahu k předmě- tu a účelu Paktu, obyčejovému mezinárodnímu právu, jus cogens i vlastním smlouvám o lidských právech. Podle Výboru „ačkoliv smlouvy, které jsou pou- hými výměnami závazků mezi státy, dovolují jim inter se vyhradit použití pra-

57 Srov. Cohen-Jonathan G.: Les réserves à la Convention européenne des Droits de l’Homme, RGDIP, No 2, 1989, s. 280 58 CCPR/C/21/Rev.1/Add.6 (11 November 1994).

96