SLP 01 (2013)

STUDI E L IDSKÝCH PRÁV Č. 1 STUDI ES IN HUMAN RIGHTS VOL . 1

POJEM A TEORIE LIDSKÝCH PRÁV

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Praha 2013

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.

Recenzentka: prof. JUDr. Mahulena Hofmannová, CSc. (Université de Luxembourg)

Tato publikace byla vydána s podporou grantu Univerzity Karlovy v Praze – UNCE „Výzkumné centrum pro lidská práva“, projekt č. 204006/2012.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Pojem a teorie lidských práv. – 1. vyd. – Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. – 120 s. – (Studie lidských práv ; č. 1 = Studies in human rihgts ; vol. 1) Vydáno v nakl. Eva Rozkotová, Beroun ISBN 978-80-87146-77-4 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta : brož.)

342.7 * 341.231.14 * (4) – lidská práva – ochrana lidských práv – ochrana lidských práv – země Evropské unie – kolektivní monografie

342 – Ústavní právo. Správní právo [16]

© Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-87146-77-4

OBSAH

Předmluva 1. Úvod: Teorie a politika lidských práv (Pavel Šturma)

7

2. Několik poznámek k právněteoretickým aspektům lidských práv (Pavel Ondřejek) 3. Nové mechanismy ochrany lidských práv v Evropské unii jako žádoucí cíl, ale nežádoucí prostředek: několik poznámek k tzv. Heidelberskému návrhu (Jana Ondřejková) 4. Právo neprivilegovaných občanů třetích států na práci (Martin Štefko)

19

30

41 68 70 73

Závěr

Summary

Seznam použité literatury

PŘÍLOHY: Všeobecná deklarace lidských práv (1948)

81 87

Vídeňská deklarace Světové konference o lidských právech (1993) Deklarace MOP o základních zásadách a právech v práci (1998)

116

PŘEDMLUVA Předkládaná publikace je první z nové ediční řady Studie z lidských práv (Studies in Human Rights), vydávané Edičním střediskem Právnické fakulty UK v Praze. Tato nová ediční řada by měla umožnit v krátkém čase a za příznivou cenu zprostředkovat odborné veřejnosti a studentům především výsledky práce akademických pracovníků a doktorandů zapojených do projektu UNCE – Výzkumné centrum pro lidská práva, jež vzniklo a působí od r. 2012 díky grantu Univerzity Karlovy v Praze na její Právnické fakultě. Proč přichází PF UK s tímto Výzkumným centrem a novou ediční řadou? Jedním z klíčových paradigmat současného práva (spojených s konceptem právního státu) je omezení státní moci povinností respektovat a chránit, naplňovat základní práva a svo- body jednotlivců. Bez ohledu na v zásadě přirozenoprávní filozofická východiska, lidská práva jsou dnes již součástí pozitivních právních úprav (katalogů) na národní (ústavní), evropské a mezinárodní úrovni. Současně dochází k obohacování a vzájem- nému ovlivňování těchto listin lidských práv. Impulsy přicházejí zejm. z mezinárodní a evropské normotvorby a z judikatury ústavních a mezinárodních soudů, které zajiš- ťují reálnou vynutitelnost základních práv. Dynamika v dané oblasti výzkumu se projevuje v rovině jak obsahové, tak struk- turální. Na mezinárodní úrovni (ale nejenom na ní) se objevuje otázka tzv. nových lidských práv. Na vnitrostátní úrovni jde o pokračující výzkum vztahu textu lidsko- právních katalogů a jejich významového obalu, založeného judikaturou. Zde se nabízí i srovnávání přístupů mezi různými státy napříč právními kulturami, a to jak v součas- nosti, tak v historické perspektivě. Vznik Centra měl v první etapě především stimulovat vědeckou diskusi týkající se teoretických základů a metod výzkumu lidských práv. V rámci širšího výzkumného týmu Centra se pak mohou formovat užší skupiny zaměřené na dílčí témata výzkumu. Zároveň je důležité podporovat pravidelné výměny názorů v rámci mezioborově slože- ného týmu. UNCE se musí stát platformou pro společný výzkum mladších i starších odborníků z různých pracovišť PF UK. V roce 2012 se uskutečnily dva odborné semi- náře, na rok 2013 jsou plánovány tři semináře a jedna konference. Dalším výsledkem jsou webové stránky a Bulletin UNCE pro lidská práva. Jakkoliv jsou důležité odborné diskuse a výměny názorů, jakož i informační ná- stroje typu bulletinu a webových stránek, základním posláním Výzkumného centra musí být vědecké publikační výstupy. Nezastupitelné jsou přirozeně publikace v re- cenzovaných časopisech, ale své místo pro uveřejňování kratších a středně rozsáhlých studií i delších monografií bude mít též tato nová ediční řada. První svazek Studií vychází z tématu prvního ze seminářů UNCE a je věnovaný právně teoretickým aspektům lidských práv. Kromě pojmu a teorií lidských práv se zabývá i ná- vrhy nových mechanismů ochrany lidských práv v Evropské unii a některými otázkami sociálních práv. Není to spojení čistě nahodilé. Lidská práva není něco, co by v právu

5

bylo jednou provždy dané, zajištěné a neměnné. Naopak, teoretický a judiciální dis- kurs ukazuje, že obsah a rozsah lidských práv se vyvíjí. Dělení lidských práv na práva „tradiční“, přirozená, občanská, „první generace“ a na práva „nová“, sociální, „druhé generace“, není zdaleka jen teoretický problém, ale i velké politikum, a to na vnitro- státní a mezinárodní úrovni. Proti pojetí, které výslovně či implicitně vyhrazuje určitá lidská práva jako práva druhé kategorie, se staví koncepce univerzality, nedělitelnosti a vzájemné závislosti a propojenosti lidských práv. Kromě autorských textů obsahuje tento svazek také textové přílohy. Na rozdíl od základních mezinárodních smluv o lidských právech, které jsou dnes vesměs dob- ře přístupné nejen v oficiálních sbírkách zákonů či mezinárodních smluv, ale i v dal- ších publikacích, tento svazek v příloze přináší významné mimosmluvní dokumenty. Zařadili jsme tam kromě známé Všeobecné deklarace lidských práv (1948) také v čes- kém prostředí méně známé dokumenty, jako Vídeňskou deklaraci (1993) a Deklaraci Mezinárodní organizace práce o základních pracovních právech (1998). Autoři příspěvků i vědecký redaktor uvítají připomínky a náměty, které by mohly přispět ke zkvalitnění činnosti Výzkumného centra a obsahu nové ediční řady.

Pavel Šturma

6

ͷ. ÚVOD: TEORIE A POLITIKA LIDSKÝCH PRÁV

prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.

Je patrně málo pojmů, které sehrály tak důležitou roli ve vývoji společnosti a sou- časně byly a jsou zdrojem mnoha teoretických, ideologických a politických sporů. Lidská práva mezi ně bezesporu patří. Přinejmenším pro vývoj euroatlantické civilizace (Evropa a Amerika) mají lidská práva zásadní význam. Vývoj mezinárodněprávní úpravy lidských práv zejména po 2. světové válce pak vede k přijetí univerzální úpravy lidských práv. Tedy alespoň z pohledu mezinárodního práva existuje společný základ lidských práv, která jsou zakotvena v mezinárodních instrumentech (smlouvách i deklaracích), popř. mají také zčásti obyčejovou povahu. Třebaže svými historickými kořeny vycházejí hlavně z evropské tradice (a z mezinárod- ního práva koneckonců evropského původu), jsou deklarována jako univerzální práva, tj. práva každého jednotlivce (lidské bytosti), závazná pro všechny státy mezinárodního společenství. Jsou však tato univerzální práva skutečně plně univerzální? Na jedné straně pro ně- které státy a regionální seskupení (např. Rada Evropy nebo EU) dokonce představuje univerzální katalog lidských práv pouze minimální závazky, nad jejichž rámec zaručují vyšší standardy lidských práv, vyplývající z národních (ústavních) nebo regionálních instrumentů. Na druhé straně však některé státy mají problém zajistit i minimální standard práv zakotvený v univerzálních instrumentech. To se projevuje např. v odmít- nutí ratifikace některých mnohostranných smluv o lidských právech, nebo v uplatnění výhrad k některým jejich ustanovením, popř. prostě v nedodržování lidskoprávních závazků. K tomu přistupuje existence mezinárodních orgánů pro kontrolu dodržování lid- ských práv, která by měla účinně garantovat jejich respektování. Role těchto orgánů je skutečně zásadní, ale i ona má své limity. Nejde jen o to, že mají různou povahu a růz- né pravomoci. Nejefektivnějším nástrojem jsou orgány soudního typu, které však pů- sobí jen regionální úrovni (zejm. Evropský soud pro lidská práva a Interamerický soud pro lidská práva) a navíc v zásadě jen ve vztahu ke katalogům občanských a politických práv. Hospodářská a sociální práva (i když všechna lidská práva jsou označena jako „univerzální, nedělitelná, vzájemně závislá a propojená“) 1 bývají dosud spojena s méně náročnými a účinnými implementačními mechanismy, založenými převážně na posu- zování zpráv vlád o plnění přijatých mezinárodních závazků. Na univerzální úrovni do- sud neexistuje soud pro lidská práva, ale jeho úlohu se pokoušejí suplovat kvazijudici- ální expertní orgány typu Výboru pro lidská práva a další výbory založené podle dalších lidskoprávních úmluv OSN (umožňující též projednávání individuálních stížností). S mnohdy velmi progresivním a extenzivním výkladem smluvních závazků a „silným“

1 Viz odst. 5 Vídeňské deklarace a Akčního programu Světové konference o lidských právech (1993).

7

jazykem pak kontrastuje právní a faktická slabost těchto mechanismů, jejichž závěry mají právní sílu doporučení a bývají státy jen zčásti respektované a plněné. Vedle soudních a kvazisoudních orgánů složených z nezávislých expertů však na mezi- národní úrovni působí také mezivládní orgány, jako byla Komise OSN pro lidská práva a nyní (od r. 2006) Rada pro lidská práva. Jedná se o politické orgány OSN (popř. jiných mezinárodních organizací), do kterých jsou volené státy, jež pak posuzují, jak další člen- ské státy dodržují lidská práva. Taková debata má silně politickou povahu. Zdá se, že diskuse o právu a politice lidských práv, včetně problémů s tím spoje- ných, bude vhodné strukturovat. Určité problémy jsou spojené se vznikem a vývojem lidských práv, jiné s jejich obsahovou neurčitostí (a nutností dotváření v procesu inter- pretace a aplikace), jiné pak s univerzalitou lidských práv a jejími limity (kulturní pod- míněností) a rozpory mezi rétorikou a reálnou politikou států v oblasti lidských práv. ͭ. Původ a pojem lidských práv Problém začíná u samotné terminologie. Jako nejobecnější pojem zde používáme „lidská práva“. Tento výraz je pochopitelně požíván i v širším než právním smyslu. Vyjdeme-li z filozofických základů a přirozenoprávní teorie lidských práv, pak je evi- dentní, že tento pojem nemůže být plně nahrazen jinými pojmy, jako jsou „základní práva“, „občanská práva“, apod. Filozofické základy lidských práv (v moderním, evropském pojetí) pocházejí z ob- dobí osvícenství a jsou spojené s racionalistickou doktrínou přirozeného práva, včet- ně teorie společenské smlouvy (John Locke, Thomas Paine, Jean-Jacques Rousseau). Tyto teorie, které zdůvodnily přirozená práva lidské bytosti, jako právo na život, svo- bodu, majetek, bezpečnost, štěstí, atd., byly ideovými základy Francouzské revolu- ce a Americké revoluce. Promítly se také do tehdejších lidskoprávních dokumentů. Dalším ideovým zdrojem byla teorie liberalismu, která zdůrazňovala individualistické občanské svobody (Immanuel Kant, John Stuart Mill). 2 Avšak i v právním smyslu (pozitivně právní koncepce) představují nejobecnější po- jem lidská práva jako souhrn všech subjektivních práv jednotlivců stanovených v ná- rodních ústavách a mezinárodněprávních dokumentech o lidských právech. 3 Je skutečností, že mnohé vnitrostátní listiny práv používají spíše výrazu „základní práva“ (fundamental rights, droits fondamentaux, Grundrechte) , popř. veřejné svobody (libertés publiques). Jde o terminologii, která byla dříve spojována jen s vnitrostátní úpravou lidských práv. Nicméně Evropská unie přijala v roce 2000 Chartu základních práv EU, která se v modifikované podobě stala právně závazným dokumentem na zá- kladě odkazu v čl. 6 Lisabonské smlouvy (2007).

2 Viz NOWAK, M.: Introduction to the International Human Rights Regime . Leiden – Boston: Martinus Nijhoff Publ., 2003, s. 9-10. 3 Viz NOWAK, M.: op. cit., s. 4.

8

Další klasické rozlišení mezi lidskými právy a občanskými právy pochází z francouzské Deklarace práv člověka a občana ( Déclaration des Droits de l’Homme et du Citoyen , 1789). V nejobvyklejším významu jde o rozlišení práv určených každé lidské bytosti od práv vyhrazených pouze pro občany (na rozdíl od cizinců). Tradičně byla práva občanů spojována s politickými právy. Jde tedy přinejmenším o užší pojetí, resp. podmnožinu lidských práv. Navíc je toto dělení někdy předmětem kritiky. Již v 19. století je z filozofických i praktických pozic kritizoval K. Marx (K židov- ské otázce, 1843), když konstatoval, že tzv. lidská práva ( droits de l’homme ) na rozdíl od práv občana nejsou ničím jiným než právy členů měšťácké společnosti, tj. egoistic- kých lidí, oddělených od jiných lidí a od společnosti. I když odhlédneme od radikál- ní filozofické kritiky (z anti-liberálních, kolektivistických pozic), zůstává skutečností, že navzdory postulátům svobody a rovnosti v praxi tehdy byla lidská práva omezena na bílé, muže a příslušníky bohatších vrstev. 4 Teprve v průběhu 20. století byla lidská i občanská práva s postupným odstraňováním majetkového censu, diskriminace žen, kolonialismu a rasismu přiznána skutečně všem lidským bytostem. V současné době je s rozšiřováním většiny lidských práv i na neobčany (cizince, apatridy a uprchlíky) méně významné odlišování občanských práv. Navíc vzniká ales- poň na úrovni mezinárodních dokumentů nový terminologický problém, spočívající v rozlišení tradičních občanských práv od práv občanů ve smyslu Charty základních práv EU. ͸. Univerzalita lidských práv Navzdory pokroku dosaženému na mezinárodní úrovni od r. 1945, kdy byla ochra- na lidských práv zařazena jako jeden z cílů Spojených národů do Charty OSN, přes Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948), řadu mnohostranných lidskoprávních úmluv přijatých na úrovni univerzální a regionální (zejm. na evropském a americkém kontinentu) až po Vídeňskou deklaraci (1993), zůstává otázka univerzality dodnes spornou otázkou. 5 Ačkoliv někdy bývá Světová konference o lidských právech (Vídeň, 1993) bývá po- pisována jako ostrý střed západních států a „nezápadního světa“ (zejm. Číny a islám- ských zemí), ve kterém se Západ dostal do defenzívy a utrpěl porážku, 6 přesto tam přijatá Vídeňská deklarace a Akční program vychází z principiálního uznání a potvrze- ní, že „všechna lidská práva se odvozují z důstojnosti a hodnoty vlastní lidské bytosti (inherent in the human person) a že lidská bytost je centrálním subjektem lidských práv

4 Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 12-13. 5 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: The Law of International Human Rights Protection , Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 19-20. 6 Viz HUNTINGTON, S.P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu , Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 229-231.

9

a základních svobod, a proto by měl být hlavním beneficiářem a měl by se aktivně podílet na realizaci těchto práv a svobod…“ 7 Klíčová myšlenka je obsažena v odst. 5 Vídeňské deklarace, podle něhož „všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně podmíněná a propojená ( uni- versal, indivisible and interdependent and interrelated ). Mezinárodní společenství musí pojednávat lidská práva globálně spravedlivým a rovnoprávným způsobem, na stejné úrovni a se stejným důrazem. I když musí být vzaty v úvahu význam národních a re- gionálních zvláštností a různé historická, kulturní a náboženská východiska, je povin- ností států, bez ohledu na jejich politické, ekonomické a kulturní systémy, podporovat a chránit všechna lidská práva a základní svobody.“ Třebaže se bezpochyby jedná o kompromisní formulaci (zejm. v přihlédnutí k ná- rodním a regionálním zvláštnostem), která byla dosažitelná v procesu multilaterální di- plomacie na Vídeňské konferenci, je důležité jednoznačné potvrzení univerzality a ne- dělitelnosti všech lidských práv. Asi není sporu o tom, že koncept lidských práv obecně i v mezinárodním právu je evropského původu. To ovšem samo o sobě nevylučuje univerzalitu lidských práv, která bývá potvrzovaná nebo popíraná v různých teoriích. Na jedné straně stojí teoretické přístupy, které podporují univerzalismus lidských práv. Mezi ně patří přirozenoprávní teorie a právní pozitivismus. Přirozenoprávní tra- dice západního politického a právního myšlení je velmi dlouhá a měla jistě zásadní vý- znam pro zdůvodnění koncepce lidských práv a jejich univerzální povahy. Tato tradice evropského myšlení je velmi stará, sahá až do Antiky, počínaje stoickou filozofií. Na to pak navazuje křesťanské učení, které vychází z přirozeného práva božího původu. Již u Tomáše Aquinského se lidská důstojnost odvozuje ze skutečnosti, že člověk je přiro- zeně svobodný a existuje pro sebe. 8 Na to pak přinejmenším od 16. století navazuje španělská teologická škola přiroze- ného práva. Vedle jiných představitelů vyniká Bartolomé de las Casas z právnické fakulty v Salamance, který hájil názor, že Indiáni a další nekřesťanské národy v portugalských a španělských koloniích jsou lidské bytosti rovnocenní s křesťany, a proto mají určitá ne- zcizitelná práva. Tento přístup se posléze promítl i v papežské bule Sublimis Deus (1537), která uznala, že Indiáni mají právo na život, bezpečnost, svobodu a majetek. 9 Není zřejmě náhodou, že v současnosti asi nejznámější stoupenec naturalismu v mezinárodním právu a významný představitel teorie a praxe ochrany lidských práv v Latinské Americe, brazilský profesor Antônio Cançado Trindade vědomě navazuje na tuto tradici španělské teologické školy. 10 7 Viz UN Doc. A/CONF.157/23, 12 July 1993, World Conference on Human Rights in Vienna, 14- 25 June 1993. 8 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 22-23. 9 Ibid., s. 23. 10 Srov. CANÇADO TRINDADE, A.: La Recta Ratio dans les fondements du Jus Gentium comme droit international de l’humanité. In: Le droit international pour la personne humaine . Paris: Pedone, 2012, s. 92-96.

10

Na druhé straně lze dovodit univerzalitu lidských práv rovněž z pozice právního pozitivismu. 11 I když tento argument možná bývá méně častý na teoretické rovině, jeví se jako vhodný, ne-li dokonce jako jediný použitelný, z hlediska praktika (diplomata, advokáta, zástupce nevládní organizace, apod.). Vychází z toho, že prakticky všech- ny státy světa jsou dnes členy OSN, a tudíž na sebe vzaly závazky podle článků 55 a 56 Charty, spolupracovat s cílem podporovat „obecnou úctu k lidským právům a zá- kladním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství a jejich zachovávání“. Obsah těchto práv byl konkretizován ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948). Kromě toho každý stát ratifikoval alespoň jeden Paktů lidských práv (1966), což znamená, že výslovně uznal práva tam obsažená. Tato argumentace je založena na zásadě poctivého dodržování smluvních závazků ( pacta sunt servanda , viz též čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, 1969). Třebaže někdy bývá pozitivistické zdůvodnění lidských práv a jejich univerzality považované za nedostatečné, a to v případech, kdy neexistuje konsensus o přesném obsahu určitých práv, rozsahu výjimek a omezení a jejich vzájemném vztahu, přesto je vhodné brát pozitivistický přístup vážně. Formální (pozitivní) právo nejen stanoví práva každého jednotlivce a procesní mechanismy k jejich realizaci, ale navíc předsta- vuje rozhodující referenční rámec k legitimizaci a justifikaci morálních hodnot, na kte- rých spočívají lidská práva. 12 Navíc moderní, analytický a kritický pozitivismus je dnes schopen vyrovnat se také s problémy inherentní neurčitosti lidských práv a případné kolize dvou či více práv ve složitých případech, a to metodami soudního výkladu práv. Proti univerzalismu lidských práv se staví některé relativistické či kritické teorie (ale i praktické politické přístupy), které spojují obsah lidských práv s konkrétními histo- rickými podmínkami a kulturními tradicemi v různých zemích. Racionální jádro této argumentace spočívá v tom, že pokroku v oblasti lidských práv až do současnosti, kdy jejich ochrana se stala jednou z hlavních funkcí státu, bylo dosahováno jen postupně s vývojem společenských, ekonomických a politických podmínek nejdříve (původně pouze) v západních státech. Proto podle této kritiky nemohou být tato práva apliková- na stejně vůči státům, v nichž tyto podmínky nebyly (dosud) dosažené. 13 Praktickým příkladem tohoto relativistického přístupu bylo vystoupení čínské de- legace na Světové konferenci o lidských právech (1993), podle něhož „pojem lidských práv je produktem historického vývoje. Je úzce spojen se specifickými společenskými, politickými a hospodářskými podmínkami a specifickou historií, kulturou a hodno- tami určité země. Různé historické etapy mají různé požadavky lidských práv. Země na různých etapách vývoje nebo s různými historickými tradicemi a kulturními zá- klady také mají různé chápání a praxi lidských práv. Tudíž by nikdo neměl a nemůže 11 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 21. 12 Srov. CORTEN, O.: La persistance de l’argument légaliste. Eléments pour une typologie contemporaine des registres de légitimité dans une société libérale. In: Le discours du droit international pour un positivisme critique , Paris: Pedone, 2009, s. 60-61. 13 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 25.

11

uvažovat o standardu lidských práv a modelu určitých zemí jako o jediném vhodném a žádat všechny ostatní země, aby je dodržovaly.“ 14 Jiná kritika univerzality lidských práv vychází z kulturní odlišnosti, která se týká postavení jednotlivce ve vztahu ke své sociální skupině (rodině, klanu, etnické skupině, apod.) v západní tradici a mimoevropských společnostech. I když na rozdíl od západ- ního pojetí lidské bytosti jako autonomního jednotlivce jsou v jiných tradicí jednot- livci především členy společnosti, resp. určité společenské skupiny, nemusí to nutně znamenat zpochybnění lidských práv. To ovšem kromě koncepce individuálních práv předpokládá uznání i některých kolektivních práv a lidských povinností. Třebaže relativistická kritika univerzality lidských práv spočívá na silných argumen- tech, nemůže vést k závěru, že lidská práva jsou něčím, na co mají nárok pouze lidé žijící v západních kulturách, ale je upřeno jiným lidem. Radikální relativismus se totiž snadno může zvrhnout v cynismus. 15 To bývá typické pro kritiku, kterou provádějí postmodernisté, pro které jsou lidská práva jen ideologií nastupující po konci věku ideologií, výraz etnocentrismu v právu. 16 Opačným extrémem ovšem je ideologizace lidských práv, jejich nekritické schvalo- vání a případně dokonce využívání jako nástroje k prosazování politických cílů trans- formace světa (včetně změny režimů) a globální spravedlnosti. Zdá se jistě správné uznání přirozenoprávního původu lidských práv tam, kde to odpovídá historické realitě, to znamená v západní (židovsko-křesťanské) civilizaci. Určitě by nebylo namístě, aby západní společnost popírala své kořeny a pod heslem multikulturalismu relativizovala či snižovala dosaženou úroveň lidských práv. Na dru- hé straně toto zřejmě není vhodná legitimizační strategie univerzality lidských práv. Jako vhodnější se zdá dokonce i pozitivistický argument, který je založený na exis- tenci moderních národních států jako formy organizace společnosti, která existuje na celém světě. Z principu svrchované rovnosti států a principu dodržování meziná- rodních závazků, na nichž stojí soudobé mezinárodní právo, pak vyplývá povinnost těchto států respektovat přinejmenším mezinárodně uznaný standard lidských práv. Současné pojetí suverenity zahrnující i odpovědnost ( sovereignty as responsibility ) není v protikladu k ochraně lidských práv. Jak ostatně potvrdila i již citovaná Vídeňská de- klarace (1993), „podpora a ochrana všech lidských práv a základních svobod musí být považované za prioritní úkol OSN v souladu s jejími cíli a zásadami. V rámci těchto cílů a zásad je podpora a ochrana všech lidských práv legitimní záležitostí mezinárod- ního společenství ( legitimate concern of the international community ).“ 14 Projev Liu Huaqiu, vedoucího čínské delegace na Vídeňské konferenci (15.6.1993); citováno dle KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 25-26. 15 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 27. 16 Ke kritice tohoto přístupu srov. MARŠÁLEK, P.: Soudobá delegitimizace lidských práv. In: Gerloch, A., Šturma, P. a kol.: Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu , Praha: Auditorium, 2011, s. 85.

12

Kromě toho může být univerzalita lidských práv prosazovaná cestou budování konsensu, který nevyžaduje, aby se jednotlivé kultury vzdaly své jedinečné povahy. Teoretický model nabízí John Rawls se svou teorií „překrývajícího se konsensu“ ( over- lapping consensus ). Tato teorie řeší otázku, jako může být utvořena jednotná, uspořáda- ná společnost při existenci plurality hodnot. Argumentuje, že k tomu stačí minimální konsensus při souběžné existenci jednotlivých doktrín, které ze své vlastní perspektivy podporují určitou politickou koncepci. 17 Podle tohoto přístupu k univerzalitě lidských práv jediné, co lze realisticky požadovat je, aby specifické kulturní tradice byly schopné se přihlásit k určitým lidskoprávním normám ze své perspektivy. Ideální situace je sa- mozřejmě v případě, pokud odlišné tradice přijímají lidská práva ze stejných důvodů. Podstatně křehčí, ale dostatečný je konsensus tehdy, když podpora pro určitá lidská práva vychází z různých důvodů (kvůli odlišným kulturním tradicím), ale tato práva nejsou neslučitelná s hodnotami a pravidly dané společnosti. 18 To, zda a do jaké míry je tato legitimizační strategie úspěšná při prosazování uni- verzality lidských práv, ukáže teprve budoucnost. Je zde nicméně ještě další argument, který může mít význam z hlediska akceptace lidských práv v rozvojovém světě. Souvisí s tzv. pyramidou lidských potřeb a jejich postupném uspokojování. Z rozdílných spo- lečenských podmínek se dá pochopit, že v těchto zemích (především Asie a Afriky) jde většině lidí o uspokojení základních (primárních) potřeb, často holého přežití, čemuž odpovídá důraz na práva hospodářsko-sociální. 19 Avšak s růstem bohatství, vzdělanosti a informačních technologií i v těchto zemích (nebo aspoň některých z nich) je možné předpokládat také vyšší zájem o uspokojování sekundárních potřeb, a tudíž větší důraz na osobní svobodu a práva občanská a politická. ͯ. Jednota lidských práv na základě povinností států Třebaže starší teorie zdůrazňovaly tři generace lidských práv (terminologie zavedená v 70. letech českým expertem žijícím ve Francii, Dr. Karlem Vasakem), v současné době je považované dělení lidských práv na občanská a politická (1. generace), hos- podářsko-sociální (2. generace) a kolektivní práva (3. generace) za překonané. Z mo- derního přístupu Vídeňské konference (1993), podle kterého všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně podmíněná a propojená, vyplývá jiné pojetí. To je založeno na několika povinnostech států, které se vztahují ke všem právům bez rozlišení generací. 20 Ve vztahu k lidským právům mají státy povinnost je respektovat ( obligation to re- spect ), naplňovat ( obligation to fulfil ) a chránit ( obligation to protect ). Povinnost dodr- žovat či respektovat lidská práva zavazuje stát zdržet se zásahů do práv jednotlivců. Tak například právu na život odpovídá povinnost státu nikoho svévolně neusmrtit, právu

17 Viz RAWLS, J.: Political Liberalism , New York: Columbia University Press, 1996, s. 133. 18 Srov. KÄLIN, W., KÜNZLI, J.: op. cit., s. 27.

19 Srov. MARŠÁLEK, P.: op. cit., s. 83. 20 Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 23-24.

13

na fyzickou a duševní integritu odpovídá povinnost státu nemučit, ani se nedopouštět nelidského nebo ponižujícího zacházení, atd. Povinnost uskutečňovat či naplňovat lidská práva se týká povinnosti státu přijmout legislativní, správní, soudní a praktická opatření, která jsou nezbytná k tomu, aby zajistil realizaci určitých práv v co možná největším rozsahu. S tím souvisí i prevence, takže stát musí např. zajistit vybavení a výcvik policejních sil, zorganizovat fungující správní a soudní systém. Právo na spravedlivý proces, právo na svobodné a demokra- tické volby, právo na sociální zabezpečení, aj., vyžadují aktivní opatření ze strany státu, bez nichž by žádné z těchto práv nemohlo naplněno. 21 Tato povinnost se vztahuje jak k tradičním občanským a politickým právům, tak k právům hospodářským a sociálním. I když se u těchto práv připouští jejich postupná realizace, přesto tato práva lze také považovat za judikovatelná ( justiciable ) na národní a mezinárodní úrovni. 22 V žádném případě nesmějí státy ale přijímat opatření, kte- rá by zbavovala hospodářská a sociální práva jejich základního obsahu (minimálního jádra). 23 Stejnou myšlenku vyjadřuje koncepce čtyř základních pracovních práv ( core labor rights ), obsažených v Deklaraci Mezinárodní organizace práce (1998), 24 která zvýrazňuje tvrdé jádro sociálních práv, vyplývajících z řady úmluv MOP i dalších me- zinárodních smluv o lidských právech. Konečně povinnost chránit lidská práva také vyžaduje od státu pozitivní opatření, ale v určitých případech jde ještě dále v tom smyslu, že se z ní též dovozuje povinnost chránit před porušováním lidských práv soukromými osobami. 25 Ͱ. Problém inherentní neurčitosti lidských práv Z hlediska vlastní teorie lidských práv není ovšem hlavním problémem jejich zdů- vodnění (legitimizace), to je spíše otázka filozofie práva nebo politologie, ale spíše jejich obsah. Právní teorie může sice akceptovat, ale současně vyloučit ze svého pole působ- nosti politický základ (a širší kulturní a společenské souvislosti) lidských práv, nemůže ovšem vyloučit problém neurčitosti obsahu a střetu jednotlivých lidských práv. 26 Lidská práva, jak jsou zakotvena v mezinárodních instrumentech (ale podobné to je jistě i v národních ústavních listinách), představují většinou poměrně stručné vyjádření obecného principu, jejichž jádrem je nárok jednotlivce vůči státu na určité zacházení (respektování, ochranu či pozitivní opatření). Jaký je však konkrétní obsah daného 21 Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 49-50. 22 Srov. KRATOCHVÍL, J.: Sociální práva v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech , Praha: PF UK, 2010, s. 29-34. 23 Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 50. 24 ILO Declaration on Fundamental Principles and Rights at Work and its Follow-up, adopted by the International Labour Conference at its Eighty-sixth Session, Geneva, 18 June 1998; text viz http://www. ilo.org/declaration/thedeclaration/textdeclaration/lang--en/index.htm . 25 Srov. NOWAK, M.: op. cit., s. 50-51. 26 K tomu blíže srov. KOSKENNIEMI, M.: The Effect of Rights on Political Culture. In: The Politics of International Law , Oxford / Portland: Hart Publishing, 2011, s. 133 an.

14

práva, který se má aplikovat v určité situaci, to nemusí být vždy jasné. Vysoký stupeň obecnosti lidských práv provází i značná obsahová neurčitost. Lidská práva operují často s neurčitými pojmy, které musejí být předmětem interpretace, která je pak zá- vazná. To vede k tomu, že se sociální moc přesouvá od normotvůrce (v mezinárodním i vnitrostátním právu) k orgánům aplikujícím právo. 27 V praxi jde o nejvyšší (ústavní) a mezinárodní soudy, které rozhodují o skutečném obsahu lidských práv. Příkladem může být Evropský soud pro lidská práva a pojem ponižující zacházení v čl. 3 (zákaz mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání) Evropské úmluvy. Při posuzování tohoto pojmu v případu Tyrer ESLP konstatoval, že „zhodno- cení je, z povahy věci, relativní: závisí na všech okolnostech případu a zejména na po- vaze a kontextu trestu samotného a způsobu a metody jeho výkonu“. 28 Klasickým příkladem neurčitosti je také právo na život v čl. 2 Evropské úmluvy. I když se poměrně přesně vyjadřuje k trestu smrti a dalším restriktivně formulovaným výjimkám ze zákazu zbavení života, neurčitost spočívá v nejasnostech týkajících se začátku a konce života. Jinak řečeno, neurčitost se týká toho, zda toto právo vylučuje nebo připouští potraty (abortion) nebo euthanasii. Orgány Evropské úmluvy se vždy vyjadřovaly velmi opatrně ohledně počátku života a důsledků plynoucích z práva na ži- vot. I když se někdy připouští, že čl. 2 do určité míry může chránit i nenarozený život (plod), dotčená práva a zájmy byla vždy vážena navzájem a rozumným způsobem. 29 To samé platí do značné míry i pro konec života, kde hodnota života, který má být chráněn, může a musí být vážena oproti jiným právům dané osoby. 30 Zde však ESLP zaujal jasnější stanovisko v hodně diskutovaném případě Pretty , kde ve věci euthanasie judikoval, že čl. 2 Úmluvy se netýká kvality života či práva jednotlivce naložit se svým životem, jak uzná za vhodné, tudíž ani nezaručuje právo na smrt. 31 Obsahová neurčitost lidských práv však neznamená, že judiciální orgány mohou svévolně určovat jejich obsah. Postupují podle pravidel výkladu, v případě mezinárod- ních instrumentů pak podle pravidel výkladu mezinárodních smluv kodifikovaných v článcích 31-33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969), popř. pojmů a pravidel výkladu specifikovaných ve své dřívější judikatuře. 32 Velmi důležité místo doktrína míry posuzovací volnosti ( margin of appreciation ) smluvních států. Ta představuje určité sebeomezení ESLP a vychází z uznání, že vni- trostátní orgány mají lepší znalosti místních okolností a podmínek, a tak „díky jejich 27 Ibid., s. 133. 28 Tyrer v. UK, 1978, Series A, No. 26, s. 15. 29 Srov. VAN DIJK, P., VAN HOOF, F.: Theory and Practice of the European Convention on Human Rights , Antwerp, 1990, s. 220. 30 Ibid., s. 220-221. 31 Pretty v. UK, Appl. No. 2346/02, rozsudek z 29. 4. 2002, ESLP 2002-III. 32 Blíže srov. ŠTURMA, P.: Interpretace Evropské úmluvy o lidských právech v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. In: Gerloch, A., Šturma, P. a kol.: Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu , Praha: Auditorium, 2011, s. 349 an.

15

přímým a stálým kontaktům s živými silami jejich země, orgány státu jsou v zásadě v lepší pozici než mezinárodní soudce“, aby se vyjádřily k přesnému obsahu pojmů jako veřejný pořádek, nezbytnost omezení atd. 33 Není proto náhodou, že má doktrína margin of appreciation nejnověji výslovně do- stat do připravovaného revizního Protokolu č. 15 k Evropské úmluvě, aby doplnila preambuli Evropské úmluvy. 34 Dalším důsledkem této povahy lidských práv je konflikt mezi různými právy a/ nebo legitimními zájmy, který musí často Evropský soud pro lidská práva (podobně jako jiné lidskoprávní judiciální orgány) řešit. Jedná se např. o konflikt mezi právem na soukromí a právem na bezpečnost, který se zvláště akcentoval v posledním desetiletí v kontextu boje proti terorismu (po 11. 9. 2001). Již dříve ovšem judikatura musela podobné problémy řešit, např. v otázce, zda mají vězeňské orgány právo kontrolovat korespondenci vězňů (zásah do práva na soukromí) s ohledem na zájmy bezpečnosti a ochrany pořádku. ESLP např. ve věci Silver hledal rovnováhu mezi legitimními zá- jmy veřejného pořádku a bezpečnosti a zájmy rehabilitace vězňů. 35 Pochopitelně se právě toto vyvažování konfliktních práv a zájmů stalo častou sou- částí interpretace a aplikace lidských práv příslušnými soudními orgány na národní a mezinárodní úrovni. Zvláště důležité je toto posuzování také tam, kde jde výjimky a derogace z lidských práv. Většina lidských práv není a ani nemůže být brána jako absolutní. Opět lze vzít jako příklad Evropskou úmluvu o lidských právech, v níž je velmi zřetelně zabudované schéma právo – derogace. 36 Přesněji řečeno, v Evropské úmluvě je třeba rozlišovat mezi derogací a výjimkou, i když v obou případech se posuzuje ne- zbytnost a proporcionalita. Derogace ve smyslu čl. 15, tedy možnost smluvní strany přijmout „v případě vál- ky nebo jiného veřejného ohrožení státní existence“ opatření směřující k dočasnému odstoupení od závazků stanovených v Úmluvě (kromě čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 7) je velmi výjimečné, v praxi zřídka používané omezení lidských práv. Naproti tomu vý- jimky, které jsou zabudované do druhých (popř. třetích) odstavců článků 2, 4, 8 až 11 Úmluvy, jakož i do některých článků protokolů k EÚLP, jsou relativně početná ustano- vení, kterými se Evropský soud musí rutinně zabývat. ESLP zde vypracoval a rutinně požívá třístupňový test přípustnosti omezení chráněných práv. Takové opatření musí (a) být stanoveno zákonem, (b) směřovat k zajištění legitimního cíle (např. „v zájmu národní bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví a morálky,

33 ESLP, Handyside v. UK, rozsudek z 7. 12. 1976, § 48. Srov. obecně Koskenniemi, M.: op. cit., s. 147-148; ŠTURMA, P.: op. cit., s. 357. 34 Draft Protocol No. 15, dok. GT-GDR-B(2012)R1, Addendum (14. 9. 2012).

35 ESLP, Silver et al. v. UK, rozsudek z 25. 3. 1983. 36 Srov. KOSKENNIEMI, M.: op. cit., s. 146.

16

ochrany pověsti a práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci“) 37 a (c) být nezbytné v demokratické společnosti. Pochopitelně se i zde pracuje s neurčitými pojmy, jako je veřejný pořádek, rozum- nost, proporcionalita, apod. Tyto pojmy nemají univerzální a jednou provždy daný význam. Soud je musí vykládat, což také činí v určitém čase a ve společenském a po- litickém kontextu. ͱ. Politika či politiky lidských práv Tím se dostáváme k vazbě politiky a lidských práv, resp. politice lidských práv, což není neslušné slovo, ale korektní popis reality. Vzhledem k pozitivnímu zakotvení lid- ských práv nejde o ahistorický, „věčný“ a neměnný obsah lidských práv. Bude ovšem vhodné rozlišovat různé významy politiky lidských práv: legislativní politika, soudní politika a diplomacie či zahraniční politika. Vcelku bezproblémová je akceptace legislativní politiky v oblasti lidských práv, protože i při uznání přirozenoprávního základu lidských práv zůstává jejich pozitivní zakotvení na národní i mezinárodní úrovni vždy politickým rozhodnutím státních orgánů (moci výkonné a zákonodárné). Týká se to přijímání ústavních listin, jakož i negociace, podpisu a ratifikace mezinárodních smluv o lidských právech, včetně pod- řízení se pravomoci mezinárodních kontrolních orgánů. Bez takovéhoto „politického“ rozhodování by také nebylo možné rozšiřování katalogu lidských práv např. o sociální práva či jiná nová práva. Ani soudní interpretace a aplikace lidských práv není nějaký mechanický postup, ale vyjadřuje určité judikaturní postupy a interpretační metody. Přestože by nemělo jít o svévolné a nepředvídatelné rozhodování, odráží se v něm nejen kodifikovaný obsah práv, ale i společensko-politický kontext. Výklad práv v judikatuře Evropského soudu a dalších lidskoprávních orgánů není statický, ale dynamický, přihlížející k vývoji poli- tických procesů a morálních hodnot ve společnosti. Nejproblematičtější je politika lidských práv jako součást diplomacie, resp. zahra- niční politiky státu. S tím, jak se lidská práva internacionalizovala, tj. přestala být součástí vnitřních věcí států, stala předmětem legitimního zájmu OSN, dalších me- zinárodních organizací i jednotlivých států. Jejich dodržování bývá posuzováno nejen soudními, ale i politickými orgány mezinárodních organizací. Více než na právním posouzení plnění závazků pak záleží na tom, jak schopnou diplomacii a jak vlivné a početné spojence má posuzovaný stát. Ovšem i mimo rámec multilaterální diplomacie a orgánů OSN hrají lidská práva důležitou roli jako součást rétoriky a zahraniční politiky států. Vedle práva lidských práv tu máme též politiku lid- ských práv, která je součástí zahraniční politiky. Ta zahrnuje nejen kritiku porušování lidských práv a podporu aktivistů a nevládních organizací bojujících za lidská práva, ale případně i podmiňování politické a hospodářské spolupráce či dokonce sankce

37 Viz čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy.

17

(zejm. ekonomické povahy). V některých případech bývá politika lidských práv spojo- vána s tzv. transformační politikou, což v lepším případě znamená podporu žádoucí- mu politickému vývoji v jiných státech (ve smyslu demokratizace a podpory lidských práv), v horším případě aktivní úsilí o změnu režimu. V případě diplomatické akce nebo sankcí na podporu lidských práv ovšem velmi záleží na hospodářské síle států. Tlak, který může být úspěšný vůči slabému a meziná- rodně izolovanému státu, se ukazuje jako neúčinný nebo nemožný ve vztahu k velmoci (např. Číně). Problém není ani tak s politikou lidských práv jako takovou, ale s jejím selektivním uplatňováním pouze v některých případech a vůči některým zemím. Ochrana lidských práv představuje jednu ze zásad současného mezinárodního prá- va, avšak nesmí se změnit v ideologii. Podpora, ochrana a uskutečňování lidských práv se nesmí dít v rozporu s jinými zásadami a pravidly mezinárodního práva.

18

͸. NĚKOLIK POZNÁMEK K PRÁVNĚTEORETICKÝM ASPEKTŮM LIDSKÝCH PRÁV

JUDr. Pavel Ondřejek, Ph.D.*

ͭ. Úvodní (zejména terminologické) poznámky Jelikož v dalším textu budu používat různé pojmy, jako např. základní práva, lidská práva, základní svobody, atd., je podle mého názoru hned v úvodu vhodné učinit terminologickou poznámku o rozlišování významů jednotlivých příbuzných termínů, s nimiž se lze v současném diskurzu týkajícím se lidských práv setkat: Na prvém místě je třeba připomenout ustálenou německou doktrínu, podle níž je pojem „lidská práva“ (v němčině Menschenrechte ) používán vždy, pokud je pouka- zováno na prepozitivní základ těchto práv. 38 Pojmem „základní práva“ ( Grundrechte ) naproti tomu označujeme ta lidská práva, která jsou zakotvená v pozitivním právu (ústavě, listině práv). 39 Je možné, že německou ústavní doktrínou se inspiroval i československý ústavodárce při přijímaní ústavního katalogu lidských práv, který byl označen jako Listina „základ- ních práv a svobod“. Při bližším pohledu však zjistíme, že další systematika již plně německé doktríně neodpovídá: hlava II Listiny nese název „lidská práva a základní svobody“ a její první oddíl: „základní lidská práva a svobody“. Vysvětlení této terminologie Listiny nalezneme ve stenozáznamech ze schvalování Listiny ve Federálním shromáždění. V této souvislosti lze odkázat na projev předsedy Slovenské národní rady F. Mikloška , který odůvodnil terminologii druhé hlavy Listiny v projevu před Federálním shromážděním ČSFR dne 8. ledna 1991 takto: „ Hlava dru- há diferencuje medzi ľudskými právami a základnými slobodami. K prvému okruhu za- raďuje tie práva, ktoré človeka charakterizujú ako ľudskú bytosť, napr. právo na život, ne- dotknuteľnosť osoby, právo na zachovanie ľudskej dôstojnosti, cti, ochrana mena. Vzhľadom na ich význam sa návrh ústavného zákona pokúša ich vymedziť čo najexaktnejšie vrátane stanovenia hraníc ich obmedzenia len zákonom. K druhému okruhu patrí napr. sloboda pohybu a pobytu, sloboda zmýšľania atď. “ 40 * Autor je odborným asistentem na katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty UK v Praze. Tento text vznikl na základě mého příspěvku na workshopu Výzkumného centra pro lidská práva Univerzity Karlovy v Praze (projekt č. 204006/2012), který se konal dne 14. června 2012 na pražské Právnické fakultě. 38 STERN, K. a kol.: Das Staatrecht der Bundesrepublik Deutschland, svazek III/1, Allgemeine Lehren der Grundrechte . Mnichov: C.H. Beck, 1988, s. 43. 39 Ibid. I v anglické literatuře se můžeme setkat s pojmy stejného obsahu – „human rights“ a „fundamental rights“, či „constitutional rights“ – viz FLEINER, T., BASTA FLEINER, L. R.: Constitutional Democracy in a Multicultural and Globalised World . Berlin, Heidelberg: Spinger, 2009, s. 135. Jedná se však zejména o překlady děl z německého jazyka, nejde tedy o původní anglicky psaná díla. 40 Stenozáznam projevu F. Mikloška je dostupný na internetu: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/ stenprot/011schuz/s011003.htm.

19

Podobně se k terminologii druhé hlavy Listiny staví i společný zpravodaj výbo- rů Sněmovny národů Federálního shromáždění a pozdější soudce českého Ústavního soudu V. Ševčík : „ V hlavě druhé upravuje Listina lidská práva a svobody, která vzhledem k její povaze jsou pokládána za základní. Celá materie je zde rozdělena do dvou oddílů, z nichž první upravuje základní lidská práva a svobody a druhý práva politická. Odlišná terminologie názvu hlavy a v názvu prvního oddílu není náhodná. Jí se chce vyjádřit spíš osobnostní charakter práv a svobod v oddílu prvním, zatímco politická práva, upravená ve druhém oddílu jako práva, jsou spíše kolektivní a spolu s nimi ve svém souhrnu vytváří lidská práva a základní svobody .“ 41 Z výše podaných vysvětlení lze dospět k názoru, že při vzniku Listiny byl pojem „základních“ práv používán v kontextu těch lidských práv, která jsou považována za zá- sadní, a tedy hodna ústavní ochrany. Pojem „základní lidská práva“ je pak podmnožina těchto práv, která se vztahují k jednotlivci (jakožto individuu), a odlišují se tak od práv kolektivních. Přes terminologickou přesnost německé doktríny je třeba zdůraznit, že odlišování lidských a základních práv je typické právě pro německou právní vědu, nikoliv však univerzálně. Jiné právní řády totiž operují s vlastní terminologií; klasickým příkladem je mezinárodní právo veřejné, které operuje nejčastěji s obecným pojmem lidských práv (human rights, Menschenrechte, droits de l’homme) , nikoliv s pojmem práv základ- ních, která jsou chráněna na úrovni států. 42 Závěrem lze souhlasit s J. Boguszakem , že je účelné v úvodu charakterizovat, který pojem lidských práv máme na mysli – J. Boguszak se přidržuje Listiny, když za lidská práva v užším slova smyslu označuje ta práva, která jsou uvedena v hlavě druhé LZPS. 43 Pokud jde o distinkci pojmů „právo“ a „svoboda“ – zde lze odkázat na klasické dílo amerického teoretika Wesley Newcomb Hohfelda . Ten se proslavil svým úsilím o redukci všech právních pojmů a kategorií na nejmenší strukturální prvky. Věřil, že analýzou právních pojmů lze dospět k řešení všech praktických problémů v právu. 44 Hohfeldovo stěžejní dílo je obsaženo v článku Fundamental Legal Conceptions as Applied in Legal Reasoning . 45

41 Stenozáznam projevu V. Ševčíka je dostupný na internetu: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/ stenprot/011schuz/s011004.htm. 42 Viz STERN, K.: Idee der Menschenrechte und Positivität der Grundrechte. In: ISENSEE, J., KIRCHHOF, P. (eds.): Handbuch des Staatsrechts der Bundesrepublik Deutschland , Heidelberg: C. F. Müller Juristische Verlag, 2000, s. 35 a násl. 43 BOGUSZAK, J.: Diferenciace lidských práv. Právník , č. 3, 2000, s. 254. 44 HARRIS, J. W.: Legal Philosophies . 2. vyd., London: Butterworth, 1997, str. 84. 45 Poprvé publikováno ve dvou samostatných článcích na stránkách časopisu Yale Law Journal , roč. 23, 1913 (s. 15-50) a roč. 26, 1917 (s. 710-770).

20

V tomto díle představil Hohfeld dvě čtveřice pojmů, mezi nimiž existují logické vztahy. Těmito pojmy byly:

právo (right)

povinnost (duty)

výsada (privilege)

absence práva (no-right)

a dále:

pravomoc (power)

odpovědnost (liability)

imunita (immunity)

absence odpovědnosti (disability)

Z Hohfeldovy analýzy právních pojmů se pro účely úvah o lidských právech budeme věnovat odlišení „práva“ a „výsady“. Pojem „výsady“ by podle mnohých autorů bylo přesnější označovat jako „svoboda“. 46 Odlišování práv a svobod v Hohfeldově pojetí může být dnes předmětem mnohých kontroverzí. První kritikou odlišování práv a svobod je teze o jednotě a nedělitelnosti základních práv. 47 Vzhledem k tomu, že z uznání odlišného charakteru práv a svobod neplyne teze o přednosti jedné této skupiny před druhou, jedná se podle mého názoru o argument, který distinkci práv a svobod nevyvrací. Složitější argument spočívá v pohledu na různý obsah právních vztahů, který je upra- ven základními právy, které mají na jedné straně povahu Hohfeldových práv a na druhé straně svobod. Z právně teoretického hlediska vzbuzuje pochybnost zejména katego- rie absence práv ( no-right ), jakožto párová kategorie k pojmu svobody (resp. výsady v Hohfeldově terminologii). Tuto absenci práva lze totiž vykládat rovněž jako povinnost zdržet se určitého jednání. 48 Přijmeme-li tuto, zdá se převažující, terminologii v otázce chování právních subjektů, pak můžeme pojem práv a svobod odlišovat rovněž tak, že právu odpovídá povinnost spočívající v nutnosti aktivní činnosti, svobodě pak povin- nost spočívající ve zdržení se aktivní činnosti. 49 Ani toto odlišení však zcela neobstojí z hlediska soudobé aplikace základních práv. V současnosti totiž i klasická „negativní“ práva bývají interpretována tak, že zahrnují povinnosti státu aktivně práva naplňovat či

46 Viz. HARRIS, J. W.: op. cit., s. 87. 47 KRATOCHVÍL, J.: Sociální práva v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a mezinárodním paktu o občanských a politických právech . Praha: Právnická fakulta UK, 2010, s. 23, odkazující mimo jiné na Vídeňskou deklaraci a akční program z 12. července 1993 („all human rights are universal, indivisible, and interrelated“) . Viz též kapitola 1. Úvod: teorie a politika lidských práv prof. Šturmy. 48 V reakci na mou prezentaci mne na tento problém upozornil Dr. J. Wintr, jemuž bych chtěl poděkovat. 49 Viz GERLOCH, A.: Teorie práva . 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 166-167.

21

chránit, a podobně do práv vytvářejících pozitivní závazky státu (typicky práv sociál- ních) je vyloučeno zasahovat. 50 Přes výše uvedené výhrady k Hohfeldově analýze právních pojmů se domnívám, že jeho chápání práva a svobody může být účelné proto, abychom si uvědomili, že základ- ní práva v mnohých případech generují různý obsah právních vztahů. Tak například právo na bezplatnou zdravotní péči implikuje povinnost tuto péči poskytnout. Jedná se tedy o kategorii „práva – right“ v Hohfeldově smyslu. Naproti tomu právo na sou- kromí je svou podstatou svoboda (v Hohfeldově analýze právních pojmů „výsada“) – odpovídá mu proto absence práva jiného do našeho soukromí zasahovat (jinými slovy povinnost nezasahovat). Z výše uvedeného plyne, že v současné době již analýza právních pojmů podaná W. N. Hohfeldem nemůže uspokojivě vysvětlit všechny účinky základních práv, a tedy přísná distinkce práv a svobod se z tohoto důvodu jeví jako překonaná. Lze tedy uzavřít, že nejobecnější pojem základních práv (zahrnující všechna práva a svobody platné v určitém státě) v sobě zahrnuje nejednotnou skupinu, která vytváří rozdílné vztahy, a tedy má i rozdílné účinky v právním řádu. 51 Jak se pokusím ukázat dále, existuje rovněž pluralita teorií týkajících se justifikace jednotlivých skupin základ- ních práv, z čehož plyne, že podobně se různí i teorie jejich výkladu a aplikace. ͮ. Úloha doktríny při interpretaci základních práv Po této úvodní poznámce se již zaměřím na úlohu doktríny při aplikaci lidských práv. Předmětem současných debat ústavní teorie je mimo jiné otázka, zda interpretace v ústavním právu by měla být v něčem specifická oproti klasické interpretaci zákonné- ho či podzákonného práva. Podrobný popis tohoto sporu přesahuje předmět tohoto příspěvku, 52 je však možné poznamenat, že legislativní zakotvení základních práv se ve srovnání se zákony či podzákonnými právními předpisy vyznačuje množstvím abs- traktně až vágně formulovaných pojmů. Formulace textu ustanovení o základních právech se často omezuje pouze na kon- statování, že to či ono právo je zaručeno, aniž by byl blíže vymezen rozsah tohoto práva, okruh adresátů, kterým se toto právo zaručuje, a zejména není na první pohled zřejmé, vůči komu toto právo působí (tj. zda je povinným subjektem stát nebo rovněž jiné veřejnoprávní korporace, anebo dokonce soukromé osoby). 53 50 KRATOCHVÍL, J.: op. cit., s. 29. 51 Srov. WENAR, L.: The Analysis of Rights. In: KRAMER, M. H., GRANT, C., COLBURN B., HATZISTAVROU, A. (eds.): The Legacy of H. L. A. Hart. Legal, Political, and Moral Philosophy . Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 270. 52 V německé odborné literatuře je reflektován v příspěvku P. Holländera: HOLLÄNDER, P.: Interpretace ústavního práva jako metodologický hlavolam? In: NOVOTNÝ, O. (ed.): Pocta Vladimíru Mikule k 65. narozeninám. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 47-90. 53 E. Wagnerová k obdobné charakteristice formulace základních práv dodává, že základní práva si velmi často odporují – viz WAGNEROVÁ, E. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 8.

22