Sborník č. 51

III. Závěr: Problémy, budoucnost, alternativy? Problém nedostatku léčiv v rozvojovém světě se jistě nepodaří vyřešit pouhou aplikací v tomto textu popsaných flexibilit dohody TRIPS. Mohou však hrát důležitou roli jako užitečný právní prostředek k dosažení tohoto širšího cíle. Aby však mohly tuto roli na- plňovat, je třeba se zasadit o jejich lepší využívání. Vedle toho hrají mnohem zásadnější roli i problémy, na něž nelze nutně hledat odpověď v nastavení flexibilit jako takových. Mnohé rozvojové země například čelí problémům s obstaráním dostatečného množ- ství léků i v situacích, kdy patentová ochrana není překážkou. Na fakt, že i přes absenci patentové ochrany a snadnou dostupnost generické verze se lék stejně nedostává ke kon- covému pacientu poukazuje dlouhodobě WHO. U novějších sloučenin pak neexistence výjimek typu Bolar provision ve vnitrostátních právních řádech mnohých rozvojových zemí 583 značně oddaluje vstup generické konkurence na trh. To je v hrubém kontrastu s tím, že i tak vyspělý stát jako Kanada ji již po mnoho let běžně využívá. Za zásadní pro- blém tak považuji administrativně-technickou nepřipravenost či neinformovanost od- povědných orgánů v konkrétních rozvojových zemích. Ta se projevuje primárně v nedo- statečném využívání možností, které nabízejí v tomto textu popisované flexibility. Za její důsledek lze však považovat i nepochopitelné ústupky v rámci různých bilaterálních dohod o volném obchodu – zejména s USA či EU. Ty vedou často k zavádění tzv. TRIPS-plus závazků a mohou tak výrazně omezit či úplně vyloučit možnost využití flexibilit TRIPS. Jako příklad lze uvést silně negativní dopad dohody o volném ob- chodu (FTA) mezi USA a Jordánskem z roku 2001. 584 Problémem je ale i rozsáhlá korupce 585 či nedostatečné financování národního zdravotnictví vůbec. 586 Jistě je tak třeba pokračovat v již započatém kurzu WTO, WHO a WIPO zaměřeném na zvýšení informovanosti o možnostech, které flexibility TRIPS rozvojovým zemím poskytují. Tyto země by pak jednoznačně ve svém zájmu měly následovat doporučení ze strany těchto mezinárodních celků, ale i různých neziskových organizací (např. MSF či Oxfam). Samostatnou otázkou jsou pak problémy systému nucených licencí pro export v současné podobě. Zde zatím realita opravdu silně zaostává za očekáváními. V součas- nosti je nevyužívání systému jistě z velké části způsobeno nezájmem ze strany potenci- álních importérů. Avšak na neúspěchu v případě ApoTriAvir jsou vidět i jiné problémy, které se mohou plně projevit při větším nárůstu zájmu. Na mysli mám hlavně celkovou komplikovanost procedury nutné pro využití systému, která ho činí neatraktivním i v očích generického průmyslu. To platí obzvlášť, uvědomíme-li si, že procedurou se musí projít pro každou jednotlivou dodávku. Myslím, že reforma systému tak, aby umožňoval i pokrytí dlouhodobějších dodávek je proto potřeba. Stejně tak rozšíření možnosti regionálních dodávek považuji za nutné.

583 viz Musungu (2005), s. 88 n. 584 Oxfam (2007), nebo také Dobřichovský (2008), s. 65

585 viz např. WHO (2009) 586 viz např. WHO (2007)

228