ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Naznačenou konstrukci, tedy nemo tenenur jako součást práva na spravedlivý proces bez nutnosti výslovného zakotvení v lidskoprávní deklaraci, potvrzují i právní řády evropských států, kde bývá zásada nemo tenenur výslovně vyjádřena zpravidla v trestněprávních předpisech. Přímo z našich sousedů jmenujme Spolkovo republiku Německo či Polsko. 18 K vnímání nemo tenetur v evropském prostoru se nabízí poukázat na rozhodovací

praxi Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU. 2.1 Evropský soud pro lidská práva – Funke vs. Francie (stížnost č. 10828/84) 19

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se nabízí mj. i v návaznos- ti na předmět zkoumání projektu, v němž je zpracována tato publikace, poukázat na hojně odkazované rozhodnutí ze dne 25. února 1993 ve věci Funkce vs. Francie (č. 10828/84). Z hlediska skutkových okolností se jednalo o následující. Pan Jean-Gustave Funke, německý občan, pracoval jako obchodní zástupce a žil ve Francii. Dne 14. ledna 1980 vstoupili do domu pana Funkeho a jeho manželky tři celní úředníci ze Strasbourgu v doprovodu staršího úředníka policie ( officier de police judiciaire ), aby získali „údaje o jejich jmění v zahraničí“; tito úředníci jednali na zákla- dě informací, jež obdrželi od daňových orgánů v Metách. Pan Funke připustil, že má, nebo že měl několik bankovních kont v zahraničí z důvodů profesních i rodinných, a uvedl, že u sebe doma nemá žádné bankovní výpisy. Celní úředníci prohlíželi míst- nosti od 10,30 hod. do 15,00 hod. a objevili výpisy a šekové knížky cizích bank, dva německé účty za opravu auta a dvě kamery. Všechny tyto předměty zabavili a téhož dne o tom sepsali zprávu. Prohlídka a zabavení věcí provedené celními úředníky nevedly k žádnému trestní- mu řízení pro trestné činy proti předpisům upravujícím finanční styky se zahraničím. Zavdaly však podnět k paralelnímu řízení ohledně vystavování dokladů a k vnitřním nařízením. Během prohlídky dne 14. ledna 1980 vyzvali celní úředníci stěžovatele, aby učinil prohlášení za předchozí tři roky – to jest za roky 1977, 1978 a 1979 – o svých účtech u Postsparkasse v Mnichově, PKO ve Varšavě, Société de Banque suisse v Basileji a Deutsche Bank v Kehlu a o svém plánu spoření na dům u Württembergische Bausparkasse v Leonbergu a konečně o svém portfoliu akcií u Deutsche Bank v Kehlu. Pan Funke přislíbil, že tak učiní, avšak později své rozhodnutí změnil. 18 Viz ust. § 136 německého trestního řádu, resp. čl. 74 § 1, resp. čl. 175, § 1 Kodeks postępowania kar- nego z roku 1997. 19 K nemo tenetur před Evropským soudem pro lidská práva dále viz také například Murray vs. Spojené království stížnost č. 14310/88, Jalloh vs. Německo stížnost č. 54810/00 aj.

14