ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku (svědkovo právo odepřít výpověď a contr. oprávnění odepřít vypovídat). Jestliže zákon (§ 101 odst. 2 al. 2 tr. ř., § 126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím sou- časně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného dů- vodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout; jakými okolnostmi odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela na něm samotném, z hlediska soudu půjde však (s ohledem na následné rozhodnutí) vždy o kvalitu informací, kterých se mu od svědka do- stane. I zde však platí, že svědek (kupř. následnými otázkami apod.) nesmí být veden, tímméně pak donucován, aby odepření výpovědi zdůvodnil způsobem, jímž by se sám ve svém ústavně chráněném zájmu ohrozil . Z povahy věci tak vyplývá, že kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mo- hou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností ode- pření výpovědi (ve smyslu vyloženém dříve) nelze výpověď od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Nadto nebezpečí trestního stíhání u svědka jako zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Základní otázkou proto je, jaké informace je svědek odpírající složení svědecké výpo- vědi povinen soudu (jinému orgánu činnému v trestním řízení) poskytnout a v souvislosti s tím, jaká jsou procesní oprávnění soudu, má-li za to, že poskytnuté informace se jeví jako nevěrohodné nebo neúplné. Právní řády demokratických států upravují posuzovanou otázku různě; tak kupř. práv- ní úprava platná v SRN sice vyžaduje (§ 56 tr. ř.), aby svědek, který zamýšlí využít práva odepřít výpověď, podložil své rozhodnutí věrohodným vysvětlením, nicméně za dostatečné pokládá přísežné ujištění (dtto al. 2), k němuž je vyzván zpravidla předsedou senátu (pří- padné návrhy stran na takový postup mohou být bez odůvodnění odmítnuty). Jiný způsob „přinucení“ odpírajícího svědka k výpovědi než přísahou je nepřípustný, platí však, že sa- motná přísaha podléhá obvyklým zásadám volného hodnocení důkazů. Rakouská jurisprudence v uvažovaném problému vychází ze skutečnosti, že byť se v po- slední době prosazovalo zřetelné napětí mezi zájmy státu a zájmy (trestním stíháním) ohroženého svědka, případně též obžalovaného, v intencích judikatury Nejvyššího soudu

22