ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

(k § 153 rak. tr. ř.) je na místě procesní prostředky k vymezení svědecké výpovědi zmírnit, nikoli však zcela odstranit. Lze tedy uzavřít, že ani judikatura, případně nauka jiných právních řádů, obdobně jako je tomu v totožné oblasti českého právního řádu (srov. Šámal a spol.: Trestní řád - Komentář), bližší a zejména jednoznačná kriteria neobsahuje; nezbývá proto než zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) do- chází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost. Jestliže stěžovatel měl být vyslý- chán stran náplně své práce jako šéfredaktor, jímž jak tvrdí v ústavní stížnosti v rozhodné době byl, stran svých pracovních povinností, případně stran organizace práce (obecný soud I. stupně neuvádí, zda práce své či v nakladatelství vůbec) dostává se téma probandi jeho výpovědi – alespoň zatím – do až příliš těsné blízkosti posléze vyjmenovaných skutkových podstat, neboť – z obecného pohledu – význam a postavení šéfredaktora v redakci (nakla- datelství) jsou pro danou či jinou linii redakce (nakladatelství) nepochybně významné, ne-li rozhodující, a v důsledku toho jsou spojeny i s nemalou mírou odpovědnosti (v širším slova smyslu), neboť je to právě šéfredaktor, kdo práci redakce organizuje a řídí a vydava- teli na základě své profesní odbornosti a rozhodujícím postavení v redakci dává odborná doporučení či návrhy, pokud ovšem v důsledku individuálně upravených vztahů mezi ním a vydavatelem nerozhoduje zcela samostatně. Za této situace a pod aspektem dříve naznačených úvah jeví se podle přesvědčení Ústavního soudu nezbytné, aby obecné soudy ve stěžovatelově věci si opatřily z jiných dů- kazních pramenů (kupř. označených ve vyjádření okresního státního zástupce) dostatečně spolehlivý skutkový podklad o stěžovatelově skutečném pracovním i jiném postavení v in- kriminovaném nakladatelství, vyžádaly si od něj - za respektování již dříve zmíněných kautel - osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu již naznačených zásad, o důvodnosti stěžovatelova odepření složit úplnou svědeckou výpověď, rozhodly.“ 22 22 S naznačenou problematikou souvisí mj. otázka, jaký důkazní význam může mít mlčení obviněného, resp. využití práva odmítnou výpověď. K tomu lze poukázat například na konstrukci zvolenou Velkou Británií v Criminal Justice and Public Order Act z roku 1994. Jmenovaný zákon umožňuje soudu v odů- vodněných případech zohlednit jako důkaz v neprospěch obviněného mj. to, že obviněný mlčí nebo bez důvodu neodpovídá na otázky, nepodal vysvětlení k věcem nebo stopám, které byly objeveny při jeho zadržení na něm či při něm, neuvádí žádné důvody stran své přítomnosti na místě činu. K této problematice také mj. viz ESLP ve věci Murray vs. Spojené království (stížnost č. 14310/88) či ve věci Telfner sv. Rakousko (stížnost 33501/96). V prvém ze jmenovaných případů soud mj. uvedl: „ Na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet, aby odsouzení bylo založeno výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo vypovídat. Na druhé straně je pro Soud stejně zřejmé, že toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které si vyžadují vysvětlení z jeho strany. … Při zjišťování, zda vyvození nepříznivých závěrů z mlčení obviněného porušuje čl. 6 Úmluvy, je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu, zejména podmínky, ze kterých lze takové závěry vyvodit, váhu, kterou národní soudy mlče-

23