ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Další navazující otázkou je, zda nemo tenetur umožňuje odmítnout pouze výpověď, nebo i jinou součinnost. Na to nám dává odpověď Ústavní soud České republiky ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/2000. Soud současně úvodem citované části rozhodnutí trefně rozlišuje mezi postavením obviněného, který nemá povinnost vypovídat a může tedy odepřít výpo- věď v jakémkoli rozsahu, resp. zcela, příp. může vypovídat i nepravdu, a svědka, který má povinnost vypovídat pravdu a právo odepřít výpověď mu svědčí pouze, pokud by si jí nebo osobě blízké mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání. Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí uvedl: „…ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny, které stanoví, že každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a záro- veň obviněného, který ze zákona (§ 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“) povinnost vypovídat nemá, to na rozdíl např. od svědků, jichž se především čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká. Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění výpovědí lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není občan povinen proti sobě po- skytovat. V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl. 40 odst. 2 Listiny, zakot- vujícím presumpci neviny. Z této zásady plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakláda- jící přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti sa- motného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění. Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit neexistenci povinnosti k sebe- obvinění z čl. 40 odst. 3 Listiny, kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem. … Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou předložit, a to je reálné ze- jména u obviněného, který tak zřejmě učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což v praxi bude spíše výjimečné, a ani nebude nutno aplikovat postup podle odst. 2 citovaného ustanovení, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc doličnou předložit. ní přikládaly při hodnocení důkazů a stupeň donucení vzhledem k dané situaci.“ Dále k tomuto viz Musil, J. zákaz nucení k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky. 2009. sv. 4.

24